Narodil se 6. prosince 1761 jako sedmý z dvanácti potomků právníka, rolníka a místního rychtáře váženého muže Eláše Haenkeho v severočeské Chřibské (tehdy německy Kreibitz). Jeho starší sestra Anna Maria se roku 1775 provdala za obchodníka se sklem (ve Chřibské je dodnes nejstarší funkční sklárna v Evropě, která byla založena již v roce 1414). Jan Kašpar Bienert, tedy manžel Anny Marie, působil v Cádizu a později v Cartageně a tím se vytvořil velmi úzký rodinný vztah ke španělské jazykové oblasti.



    Malý Tadeáš žil několik let u svého strýce - faráře v Robči u České Lípy. Ten Tadeáše učil latině a platil mu hudební lekce u profesora Schuberta ve Varnsdorfu. Strýc Eschler má také největší zásluhu na tom, že mohl bystrý, nadaný a pilný Tadeáš studovat. Poslal jej k jezuitům do Prahy. V počátcích mladý Haenke hrál v kostele na fagot, trumpetu a zpíval, jeho muzickou kariéru však brzy ukončila pneumónie a tak se na pražské univerzitě věnoval studiím matematiky, astronomie, fyziky, filozofie, medicíny a botaniky.



    Roku 1784 na sebe upoutal pozornost, když s pomocí svého učitele Mikana sestrojil podle vzoru francouzských mongolfiér balón a provedl úspěšné pokusy s jeho bezposádkovým letem. Stal se asistentem ředitele pražské botanické zahrady, jímž nebyl nikdo jiný než Haenkeův učitel Mikan. Podnikl několik botanických průzkumů a cest v Čechách – v rakovnickém kraji, v berounském kraji a asi nejvýznamnější pěší a povozová cesta z Prahy do krkonošského podhůří a na Černou Horu, Lučiny, Studničnou a Sněžku a údolím Labe zpátky do Prahy. Z této cesty vzešel jeden z našich prvních botanických inventarizačních soupisů.



    Ještě v osmdesátých letech (18.století) odjíždí Haenke do Vídně, kde pokračuje ve studiích botaniky u profesora Jacquina a medicínu u Maximiliana Stolla. Brzy se stává Jacquinovým asistentem na univerzitě. Z vědecké expedice do Alp přivezl Haenke tolik poznatků, že byl roku 1789 přijat za člena Královské České společnosti nauk.



    Chtěl se účastnit expedice vedené kapitánem Billingem, kterou platila ruská carevna Kateřina II., Billings nakonec však nevzal žádné vědce. A tak se Haenke rozhodně účastnit se jiné expedice. Díky jeho vynikajícím znalostem a schopnostem mu, na přímluvu významného učence Ignáce Borna, je umožněna účast ve velké vědecké expedici na západní polokouli. Ta se pořádala pod záštitou španělského krále Karla IV. Bourbonského. Tadeáš Haenke dostal od císaře Josefa II. povolení k účasti na této expedici jen pod podmínkou návratu do vlasti (to se ovšem nikdy nestalo).



    Fregaty Descubierta a Atrevida pod vedením italského kapitána ve španělských službách Alesandra Malaspiny di Mulazzo odplouvaly (1789) z Cádizu. Než si však Haenke vyřídil všechna povolení a doklady ve Vídni a než dorazil do španělského přístavu, byl Malaspina s expediční flotilou dávno pryč. Rozhodný a odhodlaný expediční přírodovědec Haenke se však nevzdal a za pomoci krajana se dostal na obchodní loď směřující do Jižní Ameriky. Navzdory poetickému jménu korábu „Naše paní dobré cesty“, loď ztroskotala před pobřežím Uruguaye. Haenke se jako jeden z velmi mála zachránil a v člunu doplul do Montevidea, kde se dozvěděl, že Malaspinova výprava je již na západním pobřeží Jižní Ameriky. Ve vlnách oceánu zůstaly veškeré jeho osobní věci i vědecké instrumenty. Podařilo se mu zachránit pouze pověřovací listinu od španělského krále Karla IV. a kopie Liného Genera Plantarum. Ani to jej však nepřinutilo k návratu nebo vzdávání se. Vydal se na riskantní a velice obtížnou, z větší části, pěší cestu přes Andy našíř kontinentem. V Santiagu 2. dubna 1792 expedici právě se vracející z Falkland dostihl.



    První část expedice vedla k hornímu toku Amazonky aby se prozkoumala její eventuální splavnost. Poté se obě lodě vydaly podél západního pobřeží Ameriky na sever až k Aljašce a zpátky. Haenke dělal po celou cestu (na Aljašce, v Kalifornii, Mexiku, Panamě, Ekvádoru atd.) přírodovědné výzkumy a sbíral rostliny a nerosty. Vše pak odesílal do Španělska. Obdobným způsobem probíhala i následující cesta po Tichomoří. Expedice probádala Guam, Mariany, Filipíny, část Austrálie a Nového Zélandu, Tongu  a Tahiti. V roce 1794 se výprava vrací zpátky do Jižní Ameriky.



    Z důvodu onemocnění kurdějemi a především kvůli  Malaspinově pádu a uvěznění (Malaspina byl ve Španělsku intrikami obviněn ze zrady), zůstal Haenke natrvalo v Latinské Americe. Nadále však podnikal přírodovědné výzkumné cesty do jihoamerického vnitrozemí. V peruánském Callau požádal o souhlas s velikou vnitrozemskou cestou. Strávil v dnešním Peru několik měsíců a popsal množství dosud neobjevených rostlinných druhů. O dva roky později se již definitivně usadil v bolivijské Cochabambě (tehdy Oropesa), kde si zřídil lékařskou ordinaci, koupil menší statek se zahradou, v níž pěstoval nejen léčivky, ale i jiné zajímavé rostliny ze svých cest. Začal též kultivovat bource pro výrobu hedvábí.



    Když v roce 1801 zkoumal splavnost řeky Maraňon a jejích přítoků, objevil na řece Mamoré do té doby neznámou leknínovitou rostlinu s obrovskými listy a nádhernými velkými květy. Tehdy tuto rostlinu Haenke i poprvé popsal. Další nález této obří vodní rostliny přišel až o dvacet let později, našel ji Francouz Bonpland v poříčí Amazonky a po dalších osmi letech obejevil d’Orbigny třetí kus. Tentokrát na řece Paraná. Až třetí kus 28 let známé rostliny byl poprvé platně vědecky popsán a pojmenován – viktorie královská (Victoria regia, nověji Victoria amazonica) – na počest britské královny Viktorie (to už však bylo po Haenkeově smrti). Ještě později se pak zjistilo, že jde vlastně o dva rozdílné druhy - jednak viktorii královskou, která roste v povodí Amazonky a jednak o viktorii Cruzovu (Victoria cruziana) z povodí Paraná. Prvně jmenovaná dosahuje o něco větších rozměrů a je tak největším leknínem světa. Její listy mohou dosahovat průměru až 2 metry. Jsou zespodu vyztužené tvrdou žilnatinou a unesou na hladině tříleté dítě (prý i 50 kg). Do Evropy se viktoria dostala až roku 1849 do botanické zahrady v anglickém Kew. O tři roky později jedna viktoria vykvetla (jako první v Evropě) v děčínské zámecké zahradě. Tato rostlina vyvolala v Evropě obrovský zájem a módu stavění viktoriových skleníků. I dnes patří k nejpopulárnějším ve světových botanických zahradách.



    Haenke objevil či popsal i bezpočet dalších rostlin, na většinu z nich se ovšem tak nějak pozapomnělo a tak je s jeho jménem spojována většinou právě jen viktoria nebo v lepším případě obří bromélie (největší bromélie světa) Puya raimondii.



    Haenke po celou dobu svého pobytu v Jižní Americe udržoval kontakt s předními evropskými botaniky a vědci a posílal do Evropy minerály, rostliny, semena, indiánské artefakty a vědecké studie o přírodě a životě indiánů. Roku 1804 podnikl cestu do And, kde měřil horské hřebeny. Při té příležitosti jako první člověk vystoupal na ekvádorskou nejvyšší horu Chimborazo (6310 m). Prozkoumal stříbrné doly v Potosí, četná teplá zřídla a prameny v oblasti, objevil chilský ledek a doporučil jej jako vynikající hnojivo. Shromáždil četné etnografické poznatky o různých indiánských kmenech. Dodnes jsou v Madridském muzeu jeho písemnosti o jihoamerických indiánech, včetně náčrtků oděvů, zbraní, nástrojů a předmětů nebo slovníčků základních slov toho kterého kmene.



    Haenke byl v letech 1806 – 1809 španělským vládním komisařem pro indiánský kmen Chiriguanů. Seznamoval indiány se zásadami křesťanství. Začal sympatizovat s vlastenci bojujícími za svobodu jednotlivých španělských kolonií a nakonec jim začal i pomáhat. Učil je například ze síry a ledku vyrábět střelný prach, za což byl zatčen. Jeho zdravotní stav již byl však tak špatný, že byl z vězení propuštěn. Zotavoval se doma v Buxacaxey, kde záhy za dosud nevyjasněných okolností 31. října 1817 zemřel. Podle oficiální zprávy španělských koloniálních úřadů mu údajně služebná v jeho nemoci omylem podala místo léku jed, po jehož užití přišli křeče a vzápětí smrt. Mnozí tomuto vysvětlení nevěří a domnívají se, že byl otráven záměrně. Podle jiné verze služebná Haenkemu záměrně podala oblíbený kukuřičný moučník s pomerančovou marmeládou, který byl otrávený.



    Tadeáš Haenke byl pochován v Cochabambě, kde dodnes stojí jeho dům a jedna z hlavních ulic nese jeho jméno (Avenida Tadeo Haenke). V Casa de la Cultura visí jeho portrét mezi nejvýznamnějšími občany města. V Bolívii navrhoval pěstování vhodných užitkových rostlin, založil botanickou zahradu (první v Latinské Americe), napsal často používaný spis o splavnosti řek v jihoamerickém vnitrozemí a je právem považován dnešní bolivijskou historiografií za jednoho ze zakladatelů přírodovědy v Bolívii a stejně tak za osobnost, která velmi významně ovlivnila hospodářství země. Dodnes je jeho jméno v Cochabambě vyslovováno s patřičnou hrdostí. Dodnes jeho potomci žijí v tomto bolivijském městě – již pátá generace Haenke, kterou na konci 18. století založil Don Tadeo, rodák ze severočeské Chřibské.



    Většinu z jeho cenných písemností dnes uchovává Královská botanická zahrada v Madridu (některé jsou též v pražském Památníku písemnictví), ovšem materiál, který si po návratu chtěl Haenke osobně vyzvednout se po cestě zajímavé téměř jako cesta samotného Haenkeho nakonec dostal do Náprstkova a Národního muzea v Praze. Sedm beden s přírodovědným materiálem, které Haenke posílal roku 1794, leželo v Cádizském a později Hamburském přístavu až do roku 1821. Celá tato Haenkeova pozůstalost byla v roce 1819 nabídnuta Českému vlasteneckému muzeu v Praze (dnešní Národní) za velmi nízkou cenu 655 zlatých. Vzhledem k obavám, že je materiál za 25 let skladování ve vlhkých přístavech zničen, se koupě projednávala celkem třikrát. Bylo rozhodnuto o převozu beden do Nového Boru, kde je prohlédl profesor Tuasch a zkonstatoval, že stav materiálu (především rostlin) je mnohem lepší než se předpokládalo. Po tomto dobrozdání Vlastenecké muzeum sbírku koupilo. Šlo o 4000 druhů rostlin v 15000 exemplářích. Indiánské předměty (udice, klobouky, košíky, modely člunů aj.) se pak dostaly do Náprstkova muzea.



    V Námořním muzeu v Madridu prý jako folklorní skvost existuje nahrávka Canto de la Paz, kterou Haenke nahrál se třemi mladými domorodými děvčaty a ještě snad dvě další pocházející z Mulgarvy. V Disenchantment Bay na Aljašce je po něm pojmenován jeden ostrůvek (Haenke Island). Nám se zachovala jen jedna autentická podobizna Tadeáše Haenkeho – portrét v klobouku od Vinzenze Grünera.



    Kromě muzeí je na ostrůvku mezi Malou Skálou a Líšným památníček tohoto úžasného vědce a člověka. Hranolovitý podstavec na pískovcovém stupni, ukončený koulí s nápisem Henke. V roce 1825 po smrti Haenkeho ho zde nechal postavit jeho přítel, krajan František Zachariáš Römisch. Ve Chřibské je na náměstí na jeho rodném domě nepřehlédnutelná pamětní deska z roku 1885 a dnes je již v jeho domě též malé muzeum.

Fotografie pochází z těchto zdrojů: Vítejte v České republice!, Temakel, Mare Nostrum, Guayana Tourism Authority, Philipp Nuebel Reiseberichte, Freie Universität Berlin, Travel Blog Peru, JMRW, Tuepflis Global Village Library, Radio Praha, Sdružení Tadeáše Haenkeho, Malé památky, Kurt Preston's photos