|
Jméno a příjmení
Roman HYNEK
Na kolik se cítím
To záleží na okolnostech. Když mám náladu blbnout, jsem mnohem mladší,
když začnu filozofovat, jsem starší, když jsem servaný a zničený, cítím
se bezmála na umření a když se na některém příjemném exotickém místě
ráno probudím a neslyším nic než ptáky, moře, vánek nebo kouzelnou hudbu
pralesa, cítím se jako právě zrozený.
Oblíbené země
Všechny. Některé víc, některé míň, ale raději (aspoň zatím) ty
náročnější a méně turistické. Madagaskar je úžasný svou rozmanitostí, „necivilizací“
a zbytkem přírody. Turecko je skvělé svojí všehochutí a „přírodními
památkami“ typu Kappadokie nebo Cennet Cehennem. Karibik je fascinující
romantickými zákoutími a vláčným životem, Korea okouzlujícími chrámy,
Uzbekistán pohádkovými medresami, Fidži kanibalskou historií, Seychely
už jen svým názvem, ale nakonec doma je doma a i sem se rád vracím.
Na kterých místech se mi hodně líbilo
Těch je neuvěřitelná spousta… Turecko je moje láska, takže rozhodně
Kappadokie a Cennet Cehennem (ale určitě jsem ani na devět pokusů
neobjevil všechno, co by sem bylo třeba vypsat). Na Madagaskaru mě
okouzlili Malgaši, jih ostrova, kanál Pangalanes s osadou Akanin’ny Nofy
a jezerem Ampitabe, Périnet s divokými indrii (největší z lemurů),
všudypřítomní poskakující sifakové (jiní lemuři), chovná stanice želv
angonoka - nejvzácnějších želv světa v Ampijoroe a mnoho dalších.
Zvláštní kouzlo má ostrov Rodriguez. Korejský chrám Pulguksa. Kula Eco
Park nebo Pacific Harbour na Fidži. Úžasný je Guadeloupe, především méně
turistické Basse-Terre. Brimstone Hill na St. Kittsu. Při pohledu na
torzo Plymouthu – bývalé metropole Montserratu mi i v tropickém vedru
přebíhal mráz po zádech. Nezapomenutelné jsou pralesy Dominiky,
vodopády, jezera a tůně nebo místní převzácní endemičtí papoušci
sisserou (amazoňan královský) a jaco (amazoňan červenokrký). Zvláštní,
peklo evokující, pocit ve mně vyvolala cesta skrz kráter činné sopky na
Svaté Lucii. Čarokrásné jsou Grenadiny nebo Grenada (i když měsíc po
hurikánu Ivan to chtěo i trochu fantazie). Úžasný (ačkoli dost profláklý)
je seychelský La Digue nebo Valeé de Mai. Pohádkový je uzbecký Samarkand
nebo ještě lépe Buchara. Ale hezká byla i ranní mnohobarevná poušť v
Jordánsku, líbila se mi „kulturnost“ Švédska, pořádek v Německu nebo „njama
problema“ v Bulharsku. A ať už nadáváme jakkoli, nedám dopustit ani na
tu naší zemičku a vždycky mě zahřeje, když ji někdo na druhém konci
světa zná.
Cesta, které si nejvíce vážím
Ta doufám teprve přijde a až přijde, budu doufat v další, které si budu
nejvíce vážit. Ale jinak si vážím vlastně všech. Té první do NDR k Baltu
třeba proto, že mi bylo 14 a musel jsem, jako nezletilý, nejdříve velice
složitě s povolením mj. soudruha tajemníka MNV získat cestovní pas a
taky proto, že mě v tom věku rodiče pustili samotného (asi na tři
týdny). Dost si vážím i okružní cesty Evropou, protože byla plánovaná za
totality (stylem nějak to půjde) a i když do odjezdu přišel převrat,
bylo třeba víza skoro do všech evropských zemí. Navíc byla původně šitá
pro dva lidi, ale 2 týdny před odjezdem si to kolega rozmyslel. Odjel
jsem to sám, jako ještě nezkušený s bagáží 42 kg!!! Také čtvrt roku v
Egyptě bez koruny (a jízdenek zpět) se nedá zapomenout, krom jiné třeba
i kvůli tropické dyzentérii. A v neposlední řadě i cesta na Madagaskar a
Maskarény, protože tam bylo nutné těch obtíží překonat velmi mnoho.
Nejdelší cesta
Nejdelší cesta je cesta životem a ta mi jde asi trochu hůř než ty batůžkářské, které jsou ovšem její součástí. Z turistických cest byl
časově nejdelší čtvrt roční Egypt, ale pokud nasčítám 9x Turecko, tak je
to určitě delší. Kilometricky jednoznačně Fidži.
Proč cestuji a co mi to dalo a vzalo?
Pamatuji si přesně, co mě k cestování dovedlo. V sousední vesnici
Chřibská, kam jsem chodil na ZŠ, se narodil velmi významný (ačkoli
neprávem zapomenutý) cestovatel Tadeáš Haenke, který byl jakožto
významný rodák učivem té školy někde ve 4. třídě. Jeho unikátní a
dobrodružná cesta a život vůbec mě uchvátili. Vzápětí poté, co jsem se
dozvěděl první informace ve škole, se mi dostal do ruky časopis Pionýr s
(na tu dobu) neobvykle rozsáhlým článkem o tomto cestovateli… Bylo
rozhodnuto. Byl jsem fascinován každou fotkou z exotické ciziny… „vono
to tam vypadá úplně jinak…“, „úplně jiný lidi, jiný zvířata, jiný
stromy, kytky…, prales, poušť…“. Už ve velmi útlém mládí probíhalo
několik výletů bez rodičů, ve 13ti letech pak celá ČSSR. O rok později
NDR a pak Maďarsko. Ale stále to byly jen pokusy, spíš výlety než cesty.
Pořád to bylo málo. Po matuře přišel ostrý start – okruh Evropou, křest
ohněm. To mě dostatečně zapálilo, abych cestování k životu potřeboval.
Neměl jsem na to peníze, ale bylo tak silné, že jsem jezdil léta i bez
nich. Důležitá zkušenost. Dnes to už sice obyčejně bývá letecky a
daleko, ale pořád to umím mnohem levněji než většina ostatních.
Co mi to dalo? Možnost koukat na věci jinýma očima. Nehledat problémy,
kde nejsou. Umění vážit si i mála, vážit si dobrých lidí a naopak.
Schopnost postarat se sám o sebe i v nestandardních situacích nebo řešit
kritické situace s chladnou hlavou a bez paniky. Určitě mě to vnitřně
obohatilo a v neposlední řadě je cetování pro mě psychický relax – čím
primitivnější a zaostalejší země, tím větší výplach mozku.
Co mi to vzalo? Asi několik vlastností, kterých jsem se rád zbavil. Za
ta léta i dost peněz, které jsem do toho ovšem rád dal. Několikrát i
práci, ale výpověď jsem kvůli jakékoli cestě dal sám a dobrovolně. Pokud
mám tedy mluvit o mínusech, které beru jako daň za to, že můžu jezdit,
pak je to asi rodinný život, který se cestováním až tolik neslučuje. Ale
třeba jednou potkám podobně nemocnou cestovatelku a bude všechno jinak,
ty „normální“ to asi nějak nechápou nebo jsou z jiného světa než mi
cestovatelé. Občas taky nedokážu pochopit, jak někdo vůbec mohl udělat
to či ono a chvíli mi trvá oprostit se od srovnávání a od myšlenek na
Malgaše v „osadě nikoho“, jehož jedinou životní starostí je aby přižilo
stádo zebu a urodila se rýže.
Oblíbený cestovatel, dobrodruh či objevitel
Obdivuji každého, kdo něco dokázal, ale mí nejoblíbenější a
nejobdivovanější jsou Tadeáš Haenke, který mě asi 200 let po jeho smrti
přivedl k cestování, objevil desítky rostlin, chilský ledek, byl prvním
Čechem na spoustě míst světa, prvním člověkem na Chimborazu,
zakladatelem nejstarší botanické zahrady v J. Americe, autorem několika
indiánských slovníků atd. Na druhém místě je Pavel Joachym Šebesta,
který mě fascinoval svými antropologickými prácemi, jež platí dodnes a
především způsobem cestování – naučit se místní jazyk, pak dialekty nebo
jazyk trpasličího etnika, s nímž stráví léta téměř jeho způsobem života.
To je opravdu obdivuhodné, zvlášť pro lidi jako jsem já – rači bych
rodil než se učil cizí řeči. Třetí je Enrique Stanko Vráz, už proto, že
je kolem něj hodně tajemna a jeho cestování nebylo vůbec jednoduché –
naprosto bez podpory. A nakonec Emil Holub, protože dovezl neuvěřitelné
množství všeho možného, troufl si na složitější a nebezpečnější
záležitosti než Livingstone a jeho knížky jsou poutavě psané.
Cestovatelské Curriculum Vitae
Možná už od první nebo druhé třídy to byly výlety s kamarádama nejdřív
na kolech do blízkého okolí, pak tak ve 4. – 5. třídě vlakem na různá
místa v Čechách. (Výlety a dovelené s rodiči nepočítám).
1987 – okruh ČSSR
1988 – NDR
1989 – několikrát Maďarsko a NDR, Rakousko, Západní Berlín
1990 – okruh Evropou + Maroko
1991 – autostopem do Turecka
1993 – autostopem do Sýrie
1994 – autostopem do Egypta
1999 – autem Turecko
2002 – Karibik (severní Malé Antily)
2003 – Korea, Fidži
2004 – Karibik (zbytek Malých Antil)
2005 – Madagaskar a Maskarény
2006 – Seychely
2007 – Itálie, Uzbekistán
Navštívené země
Evropa: Bulharsko, Belgie, Dánsko, Finsko, Francie, Itálie, Lucembursko,
Maďarsko, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko (Moskva,
Tatarstán - Kazaň), Řecko, SR, Srbsko (tehdy ještě SFRJ, pak
Jugoslávie), SRN (svého času všechny tři části – NDR, NSR a Západní
Berlín), Španělsko, Švédsko, Švýcarsko
Asie: Jižní Korea, Jordánsko, Sýrie, Turecko, Uzbekistán
Afrika: Egypt, Madagaskar, Maroko, Mauricius (i Rodriguez), Réunion,
Seychely (Mahé, Praslin, La Digue), taky Melilla (španělská enkláva na
severu Maroka)
Austrálie a Oceánie: Fidži (Viti Levu)
Střední Amerika: Anguilla, Antigua a Barbuda (jen Antigua), Barbados,
Dominika, Grenada, Guadeloupe (Basse Terre, Grande Terre, Saint Martin),
Martinik, Montserrat, Nizozemské Antily (jen Sint Maarten), St. Kitts a
Nevis (oba ostrovy), Svatá Lucie, Svatý Vincent a Grenadiny (Sv.
Vincent, Bequia, Union Island)
Cestovatelské sny a plány
Zásadně cesty plánuji tak nějak na poslední chvíli, taky jsem třeba den
před koupí letenek měnil Novou Guineu na Madagaskar. Zato snů je dost,
když se jeden stane realitou nastupuje druhý. Zajímá mě JV Asie, ale
líbil by se mi delší okruh Indonesií, Papua nebo okruh Oceánií. Za sen
se dá snad také považovat vyhovující „stejně postižená“ spolucestující.
Zvláštní záliby během cestování
Focení, videokamera, zoologické zahrady, zvířata, pralesy, kontakt s
„domorodci“, místní (netradiční) jídelníček, příroda, deník – spíš
sepisování nejrůznějších informací a poznámek. A… …nevím jestli je to
zvláštní záliba, spíš fakt, zvyk, pohodlnost či co… všechny cesty
zvládám výhradně v pantoflích (no někdy bosky) – od moře, přes hory,
pouště až po pralesy.
Oblíbená historka z cest
Na to je tady příliš málo místa. Je jich nepřeberné množství od vážných
jako samopal za hlavou nebo tropická dyzentérie až po ty dnes již
úsměvné. Když mi třeba ulétlo v Praze letadlo do Paříže a následně do
Karibiku. Zvláště oblíbená historka je, jak jsem vystoupil na Mauriciu,
měl před sebou Rodriguez, Réunion a Madagskar, v kapse ani floka a když
jsem došel k bankomatu, zjistil jsem, že mám propadlé obě platební
karty… Ale ani na tu jednu není dostatek prostoru. Když se potkáme, po
X-té jí převyprávím…
Autor
Několik příspěvků z Karibiku na portále Poutník (rychlost zpracování je
ovšem příšerná, za pět let necelá polovina). Rozsáhlé informace a
fotogalerie na vlastních stránkách. Dvě (už dost staré) amatérské nikdy
nevydané knížky určené pro vlastní potřebu a úzký okruh přátel (nakonec
jsem však po letech dal obě na internet) - „Berounkou z Egypta“ a
„Turecko po pěti letech“. Taky několik „veřejně nepublikovatelných“
stříhaných VHS a DVD.
Osobní www stránky
www.romanhynek.cz
Foto
Obvykle bývám na druhé straně objektivu a když je tomu výjimečně naopak,
fotí většinou nějaký černoch nebo domorodec, který má podobné zařízení
poprvé v ruce… |
