Nechci na tomto místě ani náznakem hodnotit kvality, či zápory, slohovou hodnotu nebo obsah této "knihy", rád bych jen upozornil, že se jedná o dílo z roku 1994, tedy rovných 10 let staré. Po této době jsou sice zřejmé jednak nedostatky a jednak některé faktické nepřesnosti, které často pramení ze změn, jež jsou nejen u nás a v dalších státech "Východního bloku", ale i v ostatních zemích, na pořádku téměř každého dne devadesátých let dvacátého století a jak je vidět totéž platí i o začátku století jedenadvacátého. Nicméně mi přišlo nevhodné cokoli po deseti letech měnit a proto je text v původní verzi bez jakékoli změny.
     Poněkud Jiná situace je s obrázky... Člověk by rád zlepšil jejich kvalitu, jenže skutečnost je taková, že ani jedna z fotek není původně v digitální podobě, tudíž jsou všechny skenované a navíc většina z nich je vyvolaná v Egyptě, což v praxi znamená další výrazné snížení kvality již negativů. Filmy byly po vyvolání sušeny v zavěšeném stavu na šňůře vedle sebe... Jak se tak pohupovali (zřejmě u vrtule ventilátoru), většina z nich se (ještě mokré) slepila, takže je v obrázkové části celé délky pásu patrná perforace (boční dírkování) vedlejšího filmu...
    Kniha Berounkou z Egypta vznikla bezprostředně po návratu z této cesty. O pět let později jsem podnikl další cestu do Turecka a vše znovu zaznamenal na papír. S trochou nadsázky by se dalo říci, že trasa v devadesátém devátém byla částečně "po stopách roku 1994" - do jisté míry s předešlou poutí souvisí a proto jsem se nakonec rozhodl spojit obé v jedno... Kniha Berounkou z Egypta je tedy rozdělena do dvou dílů: I. díl "Berounkou z Egypta" je členěn do 37 kapitol včetně úvodu, II. díl "Turecko po pěti letech" má pak 15 částí včetně závěru. Elektronická podoba (tyto stránky) knihy jsou svému účelu poněkud upraveny, tzn., že je možné si překliknout na jinou kapitolu (každá kapitola je na jedné www stránce). Pod každou kapitolou je pak obsah v členění na oba díly (ty obsahují jednotlivé kapitoly), mapy s trasou (opět na každý díl zvlášť) a hlavní menu webu.
     V úvodu a závěru jsou použity citace z knih dvou z mých nejoblíbenějších českých cestovatelů (kteří, bohužel, zůstali historií nedoceněni) - Dr. Pavla Joachyma Šebesty a Enriqua Stanka Vráze. Tímto zároveň doporučuji přečtení jedné z jejich knih. Nejsou sice běžně k mání, ale čas od času se objeví v nějakém zapadlém antikvariátu nebo lepší knihovně. Všechny knihy jsou z počátku minulého století a tak i dobová čeština jen umocňuje autentičnost okamžiku. E.S.Vráz procestoval bezmála celý svět, jeho knihy jsou o všem, co cestovatele té doby mohlo potkat (nejsou zaměřeny na úzké téma). Na výběr k přečtení jsou knihy z Asie, Afriky, J.Ameriky... (např. citovaná "Z dalekých světů"). Mnohem složitější je situace s knihami Dr.P.J. Šebesty - v češtině vyšla pouze kniha "Mezi nejmenšími lidmi světa - V Africkém pralese u pygmejů Bambuti". Dr. Šebesta studoval trpasličí národy světa, ve své době u nás nic neznamenal a tak odjel na studie do zahraničí (Vídeň, Lisabon...). Studie trpasličích národů v té době byla složitá, neboť se jednalo o pralesní "stvoření" s plachostí zvířete - lidé bojící se a téměř neznající jiné lidi... Dr. Šebesta studium začínal studiem místního jazyka, poté místního dialektu a jakmile se mu podařilo "vmísit se" mezi trpaslíky, také studiem trpasličího jazyka. Zkoumal jejich zvyky, život, odlišnosti apod. tím, že s nimi po jejich způsobu žil i několik let. Za svůj život probádal všechny trpasličí národy světa kromě jednoho filipínského (tuším Aetové), neboť ho na odjezdu na Filipíny zastavila světová válka. Už nikdy nestihl své studium na Filipínách dokončit. Dodnes se veškeré znalosti o trpaslících opírají o výzkumy Dr. Šebesty, dodnes jej nikdo nepřekonal. V jeho výzkumech vlastně nezbyla skulinka pro zdokonalení! Dr. Pavel Joachym Šebesta napsal sice vícero knih a publikací, nicméně skoro všechny jsou v latině němčině apod. Jediná česká (téměř zapomenutá) "Mezi nejmenšími lidmi světa - V Africkém pralese u pygmejů Bambuti" jsou v jednu knihu spojeny dvě původní. První část je o malajském národu Semangů. Autor v ní popisuje od počátku do konce svůj pobyt zde - studium malajštiny, dialektu blízkému řeči Semangů i vlastního Semangského jazyka, včlenění se do komunity pralesních minilidí, jejich způsob života, rituály, pohřby, svatby, milostný život, recepty na primitivní jídla, způsob výroby ratanových pomůcek a nástrojů... Druhá část knihy je, jak název napovídá o pygmejích Bambuti (tak se sami afričtí pygmejové nazývají). V té době nebylo možné se k pygmejům dostat kvůli jejich plachosti, jen pár jedinců občas směňovalo předměty s vesnickými černochy (často bez osobního setkání). Byla to doba, kdy byl do Evropy s obrovskou pompou přivezen první pygmej odchycený v pralese jako divoké zvíře. V té době je téměř nikdo neznal, v té době byli pygmejové považováni za pralesní zvířata v divném lidském těle, v té době pygmeje rozhodně nikdo nemohl znát z televize, jako dnes, kdy již nejsou k vidění jen v přírodopisných a podobných reportážích, ale i ve filmech. Dr. Šebesta ve své knize popisuje jak složité bylo se k pygmejům dostat, kolik řečí se musel naučit, protože co "kmen" černochů, to jiná řeč, dokonce i skupiny pygmejů měli rozdílné jazyky... Je tu vylíčen nejen život afrických trpaslíků, zvyky apod., ale i vztah mezi nimi a bělochem - samotným Dr. Šebestou. Dr. Šebesta mezi pygmeji strávil asi tři roky a stal se jejich součástí. Vzhledem k jeho výšce (okolo 160 cm), byl sice nejvyšším, ale v očích pygmejů nebyl člověk byl pygmej... Nazývali ho dokonce "Baba va Bambuti" (Otec pygmejů)... tak oblíbeným se stal v jejich uzavřené komunitě! Pokud jednou, ve vzdálené budoucnosti, bude trochu času, pokusím se věnovat část prostoru svého webu právě zapomenutým českým cestovatelům, protože byli i mnohem významnější než obecně známé postavy Holub, Zikmund a Hanzelka...
                                                                                                                                                                autor