Abychom si zkrátili cestu o pár desítek kilometrů jedu vedlejší silnicí do Develi a dále 75 km po nezpevněné prašné vozovce táhnoucí se přes vysokohorské hřbety průsmykem Gezbeli ležícím ve výšce 1960 m n. m.
Uzoučká nepříjemně se klikaticí stezka nedovoluje pohyb rychlejší než maximálně 30 - 40 km/h a i to je často krajně riskantní. Povrch komunikace je sice tvrdý, nicméně pokryt, do oblých tvarů obroušenými kamínky. Je to nebezpečné hlavně při jízdě z kopce a v zatáčkách. Cítím, jak pode mnou auto ujíždí úplně jinam, než bych si přál. Bez ohledu kam točím volantem, si hledá vlastní trasu. Zlatý sníh! Na sněhu alespoň vím, kterým směrem mohu sklouznout. Tady mě oblázky často odchýlí naprosto jinam, než by fyzika hlásala. Za vozem se navíc tvoří oblaka hustého neprostupného prachového dýmu a oproti očekávání je i na této silnici provoz. Zpočátku, když jsem dojel auto přede mnou, zastavil jsem a čekal až prach sedne, abych viděl na cestu, jenže za pár minut byla situace znovu stejná. Začal jsem tento problém řešit mnohem efektivněji - předjížděním. Je to sice skutečně nebezpečná záležitost a nejednou to bylo „o prsa“, ale vyplatilo se. Předjížděl jsem Turky, jakobych tu byl doma. Krom nepříjemnosti s traktorem, o níž jsem se zmínil již dříve, však nevyvstal žádný vážnější problém.
    Najíždím na hlavní a auto začíná podezřele hlasitě akcelerovat... Zastavuji v Göksunu (Geksun) u benzínky. Upadlý výfuk. V Turecku je většina pump vybavena rampou, což se právě nyní velice hodí. Slézáme pod vůz. Prostřední díl výfuku, těsně před spojem, odrezl a v horách se uklepal. Musíme se pokusit z hrdla koncové části vydolovat odlomený kousek a kratší výfuk nasadit zpět. Problém je v tom, že mám jen příruční nářadí a tady by byl zapotřebí spíše svěrák a autogen. Hodinu páčíme ten úlomek z trubky ven, ale marně. Kladivo, kleště ani šroubováky na to nestačí. Nahříváme výfuk nad lihovým vařičem a pokračujeme. Je to boj, ale po dvou a půl hodinách vítězíme. Podařilo se nám výfuk provizorně opravit.
    Projíždíme Kahramanmaraş (Karamnmaraš)... Je tma, Dušan spí, ale mě se jede celkem fajn. Tím spíš, že objížďka z Narli do Gaziantepu vede po nově otevřené dálnici spojující Tarsus se Şanliurfou (Šanliurfa). V Antepu, jak se tady říká, se příliš neorientuji, takže raději ani nezajíždím do centra. Spíme na předměstí u hřbitova.
    Ráno parkuji nedaleko stadionu prvoligového Gaziantepsporu a poněkud pošetile jdeme shánět plán města. Chodíme křížem krážem po ulicích, ale nikde ani náznak. Až po slušném pochodu jsme upozorněni, že je neděle a všude zavřeno. Tedy skoro všude. Existuje jeden obchod,kde plán města dostaneme i dnes. To už je ovšem poledne a tak rychle najít Yeşim.
    Hrozně se těším až ji uvidím. Když jsem se před pěti léty vrátil domů, začali jsme si dopisovat. Po půl roce se Yeşim rozhodla opustit Turecko a přijet do Čech. Byl to tedy jen momentální nápad, aniž by nad ním zvláště uvažovala. Naštěstí jej ihned bezhlavě nerealizovala a nejprve mi vše písemně sdělila. Byl bych plánem nadšen, nebýt s tím spojená bezvýchozí situace ohledně zaměstnání. V Turecku se živí výhradně slovem a ačkoli mluví velmi dobře anglicky, u nás má šanci minimální. V žádném případě bych ji nenapsal jednoznačné „ne“ a tak jsem se pokoušel raději jí vysvětlit situaci, která u nás panuje. Tam má výbornou práci coby rozhlasová moderátorka, tady by byla nezaměstnaná. A já byl tenkrát rád, že uživím sám sebe. Psal jsem jí ať nespěchá a všechno si ještě jednou rozmyslí. Byla určitě velice překvapená, jelikož Olda z nás udělal bezmála milionáře a z republiky malou Ameriku. Jeho vychloubačnost značné zkomplikovala situaci. Yeşim zprvu nedokázala uvěřit, že tady není více pracovních míst než lidi, že Oldovi rozsáhlé konekse a známosti vůbec neexistují. Že je ho dlouhé prsty, jsou tak krátké jako moje. Připadal jsem si jako nehorázný lhář. Olda v Turecku vyprávěl, že jedem za těžké peníze pomáhat do Rwandy a teď tohle... Yeşim stále opakovala, abych požádal Oldu o nějaké místo. Věděl jsem, jak nesmyslné to je, ale pro klid duše jsem ji nakonec vyhověl. Olda však prohlásil pouze: „Seš blázen, leda tak peep-show...“. Po několikátém dopise to Yeşim vzdala...
    Ozvala se opět po čase, aby mě informovala, že se Pelin – její sestra, ve svých jedenadvaceti letech zabila v autě...! Velice skličující dopis. Bylo mi to líto. Yeşim byla psychicky evidentně zlomená a já jí nedokázal pomoci. V té době jsem sice byl děsně zaláskovaný, nicméně jsem odepsal. Nechtěl jsem ji nechávat ve falešných nadějích a řekl jí, jak se věci mají. Brala to vcelku normálně. Od té doby jsme zůstali v přátelské korespondenci, která vydržela až do loňského roku. V posledním dopise mi poslala svoji novou adresu a více se neozvala. Je to už skoro rok.
    Teď stojím před jejím domem a mám ze všeho takový zvláštní pocit. Na jedné straně se nemohu dočkat až ji uvidím, ale na straně druhé bych se raději otočil a odešel. Připadám si jak umělec před prvním vystoupením - mám trému. Stojím za dveřmi a ještě jednou si všechno rozmýšlím. Ruka se mi chvěje, ale tisknu zvonek. Místo drnčení nebo cinkotu se ozývá elektronický ptačí zpěv, ale nikdo neotvírá. Zvoním po druhé, po třetí... Yeşim není doma. Nechávám jí vzkaz a odcházím.
    Po obědě jdu ke dveřím znovu, ale stále nepřišla a tak čekáme v autě před domem. Asi po dvou hodinách nám nějaké děti nesou kávu. Za další hodinu přichází i jejich otec. Když zjistí, koho hledáme, říká, že je Yeşim v Německu a už prý dlouho. Je to smutné, ale nedá se nic dělat. Jedu navštívit alespoň Özgüra (Ezgiř). Snad bude doma...
    Cestu nemusím hledat, neboť nás ten člověk ochotně vede až před panelák. Tady mám štěstí podstatně větší, Özgür zrovna věnčí psa. Vůbec se nezměnil. Hned jsme se poznali... Má dětskou radost a v jednom kuse kroutí hlavou, jestli se mu to nezdá. Studuje univerzitu v Eskişehiru a teď má prázdniny, takže, jsme se časově trefili přesně. Chce, abychom tu na čas zůstali, jenže Dušan, znovu souhlasí pouze s půlhodinou. Než se s nim stále hádat a otravovat si dovolenou, raději jsem se vždy přizpůsobil, ale tentokrát už to nepřipadá v úvahu. Přece jsem nejel 4000 km, abych se pozdravil s Özgürem, otočil se a jel dál. Chci vidět i ostatní a taky musím zjistit, kde přesně je Yeşim, vždyť bydlím 15 km od hranic. Sděluji své „dojmy“ Dušanovi a ten už, kupodivu, tolik neprotestuje. Nakonec jsme se dohodli, že odjedeme zítra po obědě.
    Vyzvídám, co je nového a kam se poděli všichni, které znám. Özgür již, vzhledem ke studiím, nemá takový přehled, ale tvrdí, že kluci kteří bydleli u nich v domě (kde jsme také spali) se postupně rozprchli po celém Turecku o Denisovi nic neví. Zítra se poohlédneme ve městě. Ptá se zda jsem byl za Yeşim a tak mu říkám, co jsem zjistil. Vytahuje mobil, mačká tlačítka a pochvíli spouští turečtinu. Ze sluchátka se chrlí podivné zvuky v nepříliš přátelském duchu. Özgür zavěsí a přemýšlí nad slovíčky. Nakonec mi předvede více méně hysterický záchvat, jež se odehrál na druhém konci drátu. Jediné, čemu rozumím, tedy alespoň doufám, že je Yeşim vdaná a máma ji drží v naprosté izolaci... Přeparkovávám auto, a Özgür nás vede domů.
    I tady jsme přivítáni velice srdečně. Další z nádherných, nehraných a upřímně přátelských setkání. Zde, na neturistickém východě země, přetrvávají staré zvyky a obyčeje v nesrovnatelně větší míře než v ostatních částech Turecka. O to překvapivější je povaha a smýšlení Özgürových rodičů. Jsou sice muslimy, ovšem jen zcela formálně. Islámem se příliš neřídí. Svůj život si žijí po svém, bez ohledu na vyznání. Je to jako většina „věřících“ u nás. Křesťané, kteří do kostela nechodí, nemodlí se a leckterý ani bibli nečetl. Křesťané více méně jen ve svých prohlášeních. Özgürovi rodiče mají pokrokové evropské myšlení, navíc, řekl bych, nezkažené nástrahami civilizace starého kontinentu. Otec je velni veselý typ, matka spíše vážná až filozofická povaha. Oba mají rádi mladé lidi a kdyby mohli, mazali by hranice a polidšťovali náboženství. Být to před léty, řekl bych, že jsou zastánci a propagátory družby. Dnes se to slovo moc nehodí, byť je výstižné. Svému synovi (vlastně oběma) nejen schvalují přátele, ale doslova ho v tom podporují. Tvrdí, že by se mladí lidé měli setkávat... hranice - nehranice, vždyť dnešní mládí je budoucnost Země. Náboženství jejich a předešlých generací vedlo nakonec jen k válkám, sociálním rozdílům a nerovnoprávnosti... Věří, že styky a přátelství na mezinárodní úrovni tento „trend“ zastaví a obrátí obyvatele naší planety na lepší cestu. V Turecku není častým zvykem, aby se mladí lidé rozdílného pohlaví hlouběji přátelili, odporuje to zaběhlým obyčejům, plynoucích z ortodoxního islámu. Přísné dodržování této religie je sice postupně odbouráváno, nicméně čím více na východ, tím poctivější muslimské smýšlení. Na rozdíl od arabských států zde nejde o státní náboženství to znamená, že ústava ani zákony nevychází z koránu. V praxi je to velice podstatné a důležité, neboť islám kupříkladu zakazuje cizoložství a předmanželský sex, což je v arabských zemích tvrdě stíháno a krutě trestáno často odseknutím penisu (doslova odseknutím, né kastrací), nebo i popravou, eventuelně vraždou ve stylu „oko za oko...“ Naproti tomu tureckému zákonodárství to neodporuje a vendeta se také nekoná. Vybočení z kolejí islámu znamenající v arabském světě nelidský postih, představuje v Turecku krůčky k pokroku, postupnou modernizaci a polidšťování života. Trvá to dlouho, ale začas se každé to vybočení stává normálním až všedním. Holt islám má čas a jen velice nerad se přizpůsobuje. Stačí srovnat jen pokroky a mílové skoky ve všech směrech křesťanství (které dnes již řeší i homosexualitu) a na druhé straně ustrnulý islám. Jedno dokonalé vysvětlení vývoje islámu se přímo nabízí... Po převzetí moci v Afghánistánu hnutím Talibán byl nastolen, řekl bych, absolutní islám. Pro civilizaci to znamená návrat o několik desítek (né-li na stovky) let zpátky. Islám je zákon! Bez jakékoli úlevy. Muži musí nosit plnovous, je zakázáno fotit a portrétovat obličeje, nezákonné jsou veškeré nemuslimské hry, jako šachy, karty a dokonce i fotbal!!! Je to nepřeberné množství, s prominutím, debilit. Druhým stupněm této víry jsou země (většinou arabské) s islámem, coby státním náboženstvím. Korán je sice také téměř ústavou, ale existuje řádka výjimek. Staré, nejvíce nesmyslné přežitky jsou ty tam. Dokonce na fotbalovém MS jsme již mohli vidět tým Saúdské Arábie, SAE a Kuvajtu, ale kopaná se hraje téměř ve všech, i arabských státech. Dokonce některé mají své zástupce již i na olympijských hrách, přestože existují také „islámské OH“ (Panarabské hry), kde je respektována muslimská „ustrojenost“. Vypadat může také každý jak chce. Není zakázáno ani holení ani focení. Každý má v dokladech své foto (i když ženy většinou se zahaleným obličejem). A třetím stupněm islámu je právě Turecko (ale také například oblasti bývalé Jugoslávie, některé postsovětské republiky aj.). Tak na půli cesty mezi Araby a Evropou. V oblasti vztahů je v Turecku obvyklé, že nejdříve musí mladý člověk dokončit patřičnou školu, chlapci základní vojenskou službu, poté vydělat jistý blíže nespecifikovaný obnos umožňující samostatnost a teprve pak (většinou nejdříve ve zralém věku okolo 27 - 35 let) přichází čas na životního partnera. Vše začíná pochopitelně svatbou - až po ní se součástí soužití stává i sex. Po sňatku nadchází „období plození“. A až když jsou děti odrostlé a zabezpečené, věnují se manželé sami sobě, teprve nyní přichází na řadu společné dovolené... Ve všech směrech obrácený postup, než na jaký jsme si zvykli my.
    Né všude je toto pochopitelně striktně dodržováno a ve velké míře je situace závislá na postoji rodičů, na tom, kam až na své cestě vývojem islámu dospěli. První partner je povětšinou i poslední, ovšem láska, mívá rozdílný průběh. Özgürovi rodiče jsou zastánci našeho systému, avšak problém zůstává, neboť opačného mínění jsou rodiče jeho dívky. A ačkoli má Özgür nemalou podporu doma, je jejich vztah do značné míry na platonické úrovni. Vlastně telefonická láska. On tráví většinu roku na studiích v Eskişehiru, ona v Gazimağustě (Gazimáusta), což je místní název pro Famagustu, ležící v turecké části Kypru. Když už se doma, sejdou, téměř se nevidí. A to je i dnešní případ. Özgür nám chtěl svoji dívku představit, ale její otec - strážce celibátu, je nesmlouvavý. Snad zítra dopoledne, až bude v práci...
    Ti dva mají jediné štěstí, že jsou v Turecku „mobilní hovory“! ještě levnější, než pevná síť. Navíc je, z politických důvodů, telefon do severní části Kypru brán jako vnitrostátní. Přestože je celý tento, ostrov suverénním státem, je fakticky rozdělen na jižní - řeckou část (Kyperská republika) a severní tureckou, kde je situace však ještě složitější. Na protest proti snahám o připojeni Kypru k Řecku a proti zrušení práv turecké menšiny zabralo Turecko v roce 1974 37% rozlohy ostrova ležící severovýchodně od tzv. Atilovi linie... Rozpůleno bylo i hlavní město Nikósie (Lefkoşa – Lefkoša) a vytvořeno nárazníkové pásmo mezi oběmi komunitami. Následující rok, pak přinesl vyhlášení Federativního turecko-kyperského státu. Aby nebyly otázky okupace území tak jednoduché, vyhlásili turečtí obyvatelé Cypřišového ostrova, v roce 1983 samostatnou Severokyperskou tureckou republiku, kterou ovšem uznalo pouze vlastní Turecko a Ázerbajdžánská autonomní republika Nachičevansko. De iure je na území celého ostrova sice Kyperská republika, de facto jde však o dva státy. Existují neshody mezi Tureckem usilujícím o dvoučlennou federaci a Severním Kyprem zastávajícím názor o dvou suverénních státech ve volném svazku, ovšem, nic to nemění na faktu, že je jižní Kypr mimo hru. Nárazníkové pásmo slouží jako hranice (včetně přechodů), kterou nelze přejít bez víza plně funkční je též vlastní vláda v čele s vlastním prezidentem a vlastní, ústavou. Turecké peníze, názvy měst, řeč, ale vlastní státní vlajka, znak i poznávací značka aut - NCY. Poměrně složitá (naštěstí mírová) situace, avšak ku prospěchu Özgürova volání.
    V Gaziantepu čas letí. Stejně jako minule,. Včera jsme po večeři o několika chodech ulehli až velice pozdě a tak jsme si dnes přispali. Musíme hned po snídani vyrazit do města. Hledáme Denise, ale i ten se bohužel vytratil. Nyní působí v Alanyi a nikdo nezná jeho adresu. Z celé skupiny lidí, které jsem znal, tak zbyl jen Özgür. ..
    V centru Antepu usedáme do zahradní - rockové restaurace a objednáváme kolu. Vzápětí přichází Özgürova láska. Půvabná, ale především velice inteligentní a příjemná dívka. Je tak trochu typ jeho matky. Také filozoficky laděná. Myslím, že ty dvě se musí vzájemně doplňovat. Řeč se točí téměř výhradně okolo mezilidských vztahů. Dušana to nezajímá, jde do města. Diskutujeme o jejich nezáviděníhodné pozici. Oba jsou nešťastní, ale pevně odhodlaní vydržet. Přečkat studia a vojnu a pak začnou skály lámat. Özgür se, s vědomím, že má po boku zdatnou tlumočnici, docela rozpovídal. Vrací se k Yeşim. Nejprve uvede do obrazu svou partnerku, která vše překládá a pak začíná obšírněji vysvětlovat včerejší telefon. Sluchátko zvedl nějaký chlap, Özgür si nechal zavolat Yeşiminu matku a ta mu nelibým tónem sdělila, že se Yeşim vdala a ten s kým hovořil, byl její muž. Hysterickým povykem pak dále pokračovala, že už má všeho dost, Yeşim volat nebude, protože nás nechce ani vidět ani slyšet a ona jí už rozhodně nedovolí, aby se stýkala s kýmkoli, tím spíš s jinými muži. Özgür se snažil zachránit situaci tvrzením, že jsme jeli 4000 km a chceme Yeşim jen krátce vidět, ale její matka je hotový bachař, nic takového by nepřipustila. Se slovy „Jen přes moji mrtvolu!“ práskla telefonem. Tady je běžné, že každé kamarádství svatbou padá. Po sňatku nastává naprostá izolace od okolí (většinou i pro muže). Jediným zájmem je pouze rodina. Je to fakt, o němž vím, ale vůbec ho nechápu. Nechci proti sobě stavět události z před pěti léty a události dnešní, neboť je to nesrovnatelné, ale nechápal bych to ani kdyby šlo o běžného kamaráda, natož pak o Yeşim. Özgür říká, že Yeşim i Pelin začaly vést velice podivný život. Tady není takové to „podsvětí“ jako u nás a tak mi to není jasné... Obě propadly alkoholu a bavily se, se skupinou dalších, bláznivými jízdami autem a akcemi za městem, kde se mimo jiné doslova chlastalo. A údajně nezůstalo jen u alkoholu (vždyť drogy z Turecka se rozváží po celé Evropě). Jednou se ovšem „ucho utrhlo“..., Auto havarovalo a všichni to odnesli různě vážnými zraněními. Pelin životem. Zdeptaná matka pak zpřísnila výchovu Yeşim a vlastně ji držela stále doma.
    Na jedné straně se jí ani příliš nedivím, ale na straně druhé je třeba rozlišovat. Extrémní řešení k ničemu nevedou. Vlastně už tenkrát byla na holky jako pes. Doma nesměly téměř nic a venku, kde byly relativně nehlídané, s sebou musely stále vláčet malého brášku, ať již chtěly jít kamkoli. I těch pár dní, které jsem tenkrát v Gaziantepu trávil, si Yeşim musela stále něco vymýšlet, každou chvíli zosnovala nějaký plán, aby se dostala z domu. Matka výchovu přehnala a jakmile se mladší bratr začal bavit sám, morálka se malinko uvolnila a holky rychle využily příležitosti. Zakázané ovoce nejlépe chutná...! Situace záhy přerostla - Yeşim i Pelin začaly ignorovat matčiny rozkazy, až se to celé vymklo kontrole. Celý život byly drženy zkrátka a pak si to snažily vynahradit – všechno najednou... U všeho, i u výchovy, se musí přemýšlet!!! Následky, jak vidno, mohou být nedozírné! Özgür navíc polemizuje, zda je vůbec pravda, že je Yeşim vdaná, zda to nebyla jen jedna z dalších výchovných fint její matky.
    „To víš, u nás je to složité...“, říká Özgür a evidentně naráží na vztah mezi ním a jeho dívkou... „To je, ale má to i jednu světlou stránku.“, uklidňuji ho. Nechápe a žádá vysvětlení. Ono je to prosté. Ty dva, přestože jim dnes není přáno, si jsou jisti, že se jednou skutečně, vezmou. Jiná možnost neexistuje. Udělají pro to vše a nic je nerozhází. Opravdu to tak funguje. Určitě dojde na svatbu a určitě jim to bude klapat. Mají jistotu, jakou my nemáme. Oni se dokáží přenést skoro přese všechno. K manželským konfliktům dochází zřídka, ale i když, vyřeší je. Nikdy se nevzdají, neodradí je to. Zhýčkalí Evropané se nechávají příliš unášet vnějšími vlivy a jakmile vznikne vážný problém, často se ani nezačne řešit. Alespoň jeden z dvojice nechce, snazší je vše ukončit a začít něco nového - od nuly. Tady ne, tady stačí společné úsilí. Pochopitelně znají i rozvod, ale je opravdu neobvyklým a týká se především městských poevropštěných obyvatel.
    Hovoříme o našich zvycích, ale oběma připadá naprosto nemyslitelné, aby měl člověk před manželstvím více partnerů, nebo zároveň manželku a ještě milenku. Zrovna tak je nepochopitelné, když spolu dva chodí, aby se jen tak rozešli, tím spíš, že leckdy relativně bezdůvodně a po delší době. Oni si ani nepřipouští, že by kdy skončili, že by jeden z nich najednou řekl „Už mě to nebaví...“, nebo „Mám někoho jiného...“. Vzájemně si maximálně věří a důvěřují. Mohou se na sebe stoprocentně spolehnout a to je asi základ toho propastného rozdílu v rozvodovosti u nás a u nich.
    Dvě hodiny uplynuly jako voda. Musíme se rozloučit, Dušan už čeká u auta a před námi je ještě kus cesty k pobřeží.