Ode dneška připadají všechny bývalé Fadelovi každodenní povinnosti pouze na nás. Znamená to ráno vstávat první. Zalít dvě řady palem, připravit snídani, umýt nádobí, uklízet restauraci, chodit do města na drobné nákupy... Vůbec nám to nevadí, alespoň den rychleji uteče a navíc jsme stejně většinou Fadelovi pomáhali.
    Opět jsme byli ve městě... Je to z campu asi čtyři, pět kilometrů. Dnes jsme však jenom tak bloumali a courali sem a tam. Zastavil nás prodavač z jednoho, krámku a začal nám hádat z ruky... V minulosti se celkem trefil. A co budoucnost? Prý odjedu v blízké době pryč z Egypta a nebude to domů... „Kdy pojedu?“, ptám se. „Za týden...“, zní jeho hbitá odpověď. „A kam pojedu?“, pokračuji. „Vidím, že je to někde blízko...“, odpovídá neurčitě. „Kam?“, ptám se znovu. A opět neuspokojující odpověď: „Blízko z Egypta, určitě to není daleko...“. Znovu opakuji své „Kam?“. „Vidím to velice blízko. Starší lidé tam nosí jakési divné,ale pro ně typické pokrývky hlavy...“. „Izrael?“, ptám se přímo. „Jo, myslím, že je to Izrael.“, řekl prodavač. No snad to bude pravda, vždyť nám Noga s Michal zařizují pozvání...
    V sobotu ráno vyrážíme s Eldawem opět k telefonu. Jsme přesvědčeni, že to nemůže dopadnout jinak, než dobře. Holky se usilovně snažili čtyři dny a navíc ten věštec včera... Eldaw zvedá sluchátko. Hovoří s Nogou. Minutu, dvě, tři, pět, deset, téměř čtvrt hodiny. Vcelku dlouhý hovor, takže to asi nebude tak jednoduché. Eldaw zavěsil a vrací se ke stolu. „óčeň něprijátno...“, zní jeho první slova. A jéje... Co se děje tentokrát? ...kdyby nás chtěla Noga pozvat, musí složit za každého garanci ve výši 5.000 šekelů (cca 38.000 Kč), což samozřejmě nemá. Holky se snažily, seč jim síly stačily. Vzali si tři dny dovolené a létali po Tel Avivu a Jeruzalémě. Nevynechali ani Ministerstvo vnitra a zahraničí. Ale smůla! I tak jim patří dík. Snažily se a snaha se cení. Narazily, stejně jako my, na byrokracii. Jediné, co bylo děvčatům doporučeno, je vysvětlující telefon našeho konzula konzulovi izraelskému, či doporučení z pražského Izraelského zastupitelství. No příliš reálné to není... Zkusit to však musíme, vždyť nám Noga již zařídila i práci na pštrosí farmě nedaleko Eilatu (Ejlatu). A to prosím za dvacet dolarů denně. Je to jedna z úplně posledních dvou šancí. Ta druhá a definitivně poslední je už spíše jen spoléháním na náhodu. V Alexandrii, Suezu, či Port Saidu (Port Sajdu) se nalodit na jakoukoli loď. Ale jak to udělat? To nikdo neví. Pryč jsou ty doby, kdy se tímto způsobem přepravovala spousta cestovatelů a badatelů...
    Poslední dobou je v Egyptě často zima. Přes den bývá sice i 30°C, ale v noci jde rtuť i pod nulu. Večery jsou chladné, takže je trávíme u ohně. Stejně tak i dnes. Je to předposlední společný večer. Rozhodli jsme se zítra dát všechno do pořádku, to znamená zašít, vyprat, osprchovat se, oholit, pobalit a především opět nějak spravit boty! A hned v pondělí odjet. Čas nečeká a nám již zase zbývá jen devět dní do vypršení víz. Sdělíme své rozhodnutí Eldawovi a Ayopovi. Jsou z toho trochu smutní. Nejdřív Fadel, teď my. Dobře však vědí, že to jinak nejde.
    Druhý den se skutečně věnujeme přípravám odjezdu. Potom proběhneme všechny campy, abychom se rozloučili s celou tou řadou známých. Odpoledne se opět sjíždí honorace na hostinu. Dneska nejsou velbloudi. Dneska jsou ryby, ale dneska se této akci moc nevěnujeme. Jdeme se ještě naposledy potopit a pokochat pokladem Rudého moře. Po celé Nuweibě visí sušení žraloci a my jsme celou dobu žádného neviděli. Snad symbolicky se tak stalo právě dnes - poslední den. Byl to sice jen, maličký prcek. Možná 30 centimetrů dlouhý, ale přece žralok a ke všemu ani né pět metrů od nás.
    V pondělí, jen co se najíme, proběhne dlouhatánské až srdceryvné loučení. Musíme jít. Naposledy si navzájem kyneme rukou a vyrážíme.