|
Ode dneška připadají všechny bývalé
Fadelovi každodenní povinnosti pouze na nás. Znamená to ráno vstávat první.
Zalít dvě řady palem, připravit snídani, umýt nádobí, uklízet restauraci,
chodit do města na drobné nákupy... Vůbec
nám to nevadí, alespoň den rychleji uteče a navíc jsme stejně většinou
Fadelovi pomáhali.
Opět jsme byli ve městě... Je to z campu asi čtyři, pět
kilometrů. Dnes jsme však jenom tak bloumali a courali sem a tam. Zastavil
nás prodavač z jednoho, krámku a začal nám hádat z ruky... V minulosti se
celkem trefil. A co budoucnost? Prý odjedu v blízké době pryč z Egypta a
nebude to domů... „Kdy pojedu?“, ptám se. „Za týden...“, zní jeho hbitá
odpověď. „A kam pojedu?“, pokračuji. „Vidím, že je to někde blízko...“,
odpovídá neurčitě. „Kam?“, ptám se znovu. A opět neuspokojující odpověď:
„Blízko z Egypta, určitě to není daleko...“. Znovu opakuji své „Kam?“.
„Vi dím to velice blízko. Starší lidé tam nosí jakési divné,ale pro ně
typické pokrývky hlavy...“. „Izrael?“, ptám se přímo. „Jo, myslím, že je to
Izrael.“, řekl prodavač. No snad to bude pravda, vždyť nám Noga s Michal
zařizují pozvání...
V sobotu ráno vyrážíme s Eldawem opět k telefonu. Jsme
přesvědčeni, že to nemůže dopadnout jinak, než dobře. Holky se usilovně
snažili čtyři dny a navíc ten věštec včera... Eldaw zvedá sluchátko. Hovoří
s Nogou. Minutu, dvě, tři, pět, deset, téměř čtvrt hodiny. Vcelku dlouhý
hovor, takže to asi nebude tak jednoduché. Eldaw zavěsil a vrací se ke
stolu. „óčeň něprijátno...“, zní jeho první slova. A jéje... Co se děje
tentokrát? ...kdyby nás chtěla Noga pozvat, musí složit za každého garanci
ve výši 5.000 šekelů (cca 38.000 Kč), což samozřejmě nemá. Holky se snažily,
seč jim síly stačily. Vzali si tři dny dovolené a létali po Tel Avivu a
Jeruzalémě. Nevynechali ani Ministerstvo vnitra a zahraničí.
Ale smůla! I
tak jim patří dík. Snažily se a snaha se cení. Narazily, stejně jako my, na
byrokracii. Jediné, co bylo děvčatům doporučeno, je vysvětlující telefon
našeho konzula konzulovi izraelskému, či doporučení z pražského Izraelského
zastupitelství. No příliš reálné to není... Zkusit to však musíme, vždyť nám Noga již zařídila i práci na pštrosí farmě nedaleko Eilatu (Ejlatu).
A to prosím za dvacet dolarů denně. Je to jedna z úplně posledních dvou
šancí. Ta druhá a definitivně poslední je už spíše jen spoléháním na náhodu.
V Alexandrii, Suezu, či Port Saidu (Port Sajdu) se nalodit na
jakoukoli loď. Ale jak to udělat? To nikdo neví. Pryč jsou ty doby, kdy se
tímto způsobem přepravovala spousta cestovatelů a badatelů...
Poslední dobou je v Egyptě často zima. Přes den bývá sice i
30°C, ale v noci jde rtuť i pod nulu. Večery jsou chladné, takže je trávíme
u ohně. Stejně tak i dnes. Je to předposlední společný večer. Rozhodli jsme
se zítra dát všechno do pořádku,
to znamená zašít, vyprat, osprchovat se, oholit, pobalit a především opět
nějak spravit
boty! A hned v pondělí odjet. Čas nečeká a nám již zase zbývá jen devět dní
do vypršení víz. Sdělíme své rozhodnutí Eldawovi a Ayopovi. Jsou z toho
trochu smutní. Nejdřív Fadel, teď my. Dobře však vědí, že to jinak nejde.
Druhý den se skutečně věnujeme přípravám odjezdu. Potom
proběhneme všechny campy, abychom se rozloučili s celou tou řadou známých.
Odpoledne se opět sjíždí honorace na hostinu. Dneska nejsou velbloudi.
Dneska jsou ryby, ale dneska se této akci moc nevěnujeme. Jdeme se ještě
naposledy potopit a pokochat pokladem Rudého moře. Po celé Nuweibě visí
sušení žraloci a my jsme celou dobu žádného neviděli. Snad symbolicky se tak
stalo právě dnes - poslední den. Byl to sice jen, maličký prcek. Možná 30
centimetrů dlouhý, ale přece žralok a ke všemu ani né pět metrů od nás.
V pondělí, jen co se najíme, proběhne dlouhatánské až
srdceryvné loučení. Musíme jít. Naposledy si navzájem kyneme rukou a
vyrážíme.
|