Jsou před námi dva nezapomenutelné dny a dvě noci na vlnách Středozemního moře. K večeři jsme symbolicky dostali právě to, po čem již měsíce přednášíme Arabům - vepřovou pečeni. Snad to naše chuťové buňky po tak dlouhém půstu unesou... Co bych si pomyslel před dvěma dny, kdyby mi někdo řekl, že dnes budu večeřet vepřové a navíc mezi Čechy...! Stále tomu nemohu uvěřit.
    Námořníci jsou skvělí chlapi. Snad bez výjimky družní. Hned po večeři jsme pozváni do kuchyňky na drby... Na stole je stále dostatek cigaret a burbonu... Ovšem po tak dlouhé abstinenci a ještě na moři... Musíme zvolnit tempo, nebo nebudeme za chvíli schopni slova. Utíká to docela rychle. Námořníci poznali kus světa, takže jsou jejich životy bohaté na nejrůznější, mnohdy kuriózní, zážitky. Historka za historkou a všechny česky! Najednou jsou tři ráno... Jdeme spát.
    To je noc... Luxusní vyspinkání. Měkký pelíšek, teplíčko, čisté voňavé povlečení. No moc moc příjemné. Ani nejdeme na snídani, raději se dále převalujeme. Když se však uráčíme vstát, jdeme ven na palubu - na její záď. Senzační počasí – překrásné, sluníčko jakoby dokreslovalo atmosféru panující na této lodi. Všude okolo jen voda a zase voda. Klid. A k obědu knedlíky! Před týdnem ještě boby na milion způsobů a teď vepřové..., nebo knedlíky...
    Po obědě jsme pozváni na kus řeči ke kapitánovi. Myslel jsem, že jde ještě o nějaké formality, ale ne... Jen velice milý přátelský rozhovor. Již včera kluci říkali, že máme obrovskou kliku, že je zde jako kapitán pan Verner, neboť jde o údajně nejlepšího kapitána u Plavby! Všichni ostatní by se s námi pravděpodobně neobtěžovali! Teď se navíc dozvídáme, že to štěstí je ještě neskutečně větší... Stále jsme tvrdili, že musíme do přístavu, protože je tam česká loď. Že je to pravda jsme samozřejmě netušili. Berounka stála v Alexandrii celkem pět dní, ale sedm měsíců před ní tu žádná česká loď nebyla a dle plánu na dalších sedm měsíců ani nebude. No není to náhoda! Plácáme se po Egyptě sem a tam téměř tři měsíce a do Alexandrie se uchýlíme zrovna během té kratičké doby, která jako jediná za více než rok hostí naši loď. Trefit se do těch správných pěti dní ze čtyři sta dvaceti pěti...! Přesně v den odjezdu se dostaneme na loď! To je senzace.
    U kapitána nás vyzvedá Víťa, aby nás provedl celým plavidlem... Je zajímavé necestovat jen jako cestující. Mít možnost, jakou máme teď my. Prolézt každou píď této lodi. Od nejposlednější dílny až po strojovnu. Jen na kapitánský můstek si musíme počkat, ale i to nám pan kapitán slíbil.
    Vlastně jsem se ještě ani nezmínil, kam nyní cestujeme. Nuže tedy. Naše cesta vede do řeckého přístavu Elefsis, ležícího několik kilometrů západně od Atén. Tam musíme vystoupit, neboť tam nám končí ta složitě získaná povolení. Berounku pak čeká plavba do Turecka a Bulharska a změna posádky. Zpět k reálu... Došlo skutečně i na, ten kapitánský můstek. Pan Verner nám ochotně ukázal celé své království, veškeré navigační a měřící přístroje a systémy, námořní mapy a vše, co bylo alespoň trochu zajímavé.
    Po večeři opět usedáme mezi námořníky. Každý si pod pojmem námořník rychle vybaví zarostlého chlápka v modrobíle proužkovaném triku s dýmkou v koutku úst a lahví kořalky v ruce... - to především. Ano, je to pravda. Né že by to bylo něco takového, co známe ze všech těch Sindibádů a Korzárů, ale je pravdou, že narozdíl od pruhovaného trika k námořníkovi kořalka patří. Nejinak je tomu dnes. Teď si uvědomuji, že jsem zapomněl na jeden zvláštní, nicméně uctívaný námořnický zvyk. A sice, když námořníci pijí - pochopitelně si, jako všichni, ťukají skleničkami. Jenže na lodi se ťuká prsty o prsty - nikdy nesmí jít sklo na sklo - aby to ti dole neslyšeli a nechtěli také...
    To je paráda... asi s nikým se nedá povídat lépe než s námořníky. Samá Indie, Brazílie, Argentina, Jihoafrická republika, Kapverdy, Komory, Nový Zéland, Singapur, Malajsie... To se poslouchá samo. Zítra musíme brzy vstávat, takže se nadá nic dělat - v jednu to musíme ukončit.