Sinai Moon a jeho osazenstvo se ukázali být, po Alyho rodině, naší druhou spásou. Samozřejmě v rámci jejich možností. Možná, trochu paradoxně a možná naštěstí, tady nejsou žádní Arabi, ale tři súdánští černoši. Všichni mluví vedle arabštiny také výborně anglicky a jeden z nich – Eldaw (Ildau), jak jsem se již dříve zmínil, rusky. Tedy tolik jen z, pro nás, podstatných jazyků, neboť Eldaw aktivně vládne i hebrejštinou, svahilštinou, němčinou, ukrajinštinou a pasivně španělsky a italsky.
    Od Eldawa se dozvídáme množství potřebných a důvěryhodných informací. Bohužel vesměs nepříjemných. Což je také hlavní důvod, proč se rozhodneme zdejší pobyt protáhnout nejen na celý dnešní, ale i na celý příští týden. Už nás nenapadá ani, kam by jsme mohli jet z Egypta ani kam v Egyptě, kde bychom ještě měli pokoušet štěstí, kde jsme ještě nebyli...
    Dnešek je pro nás seznamovacím dnem. A musím říci, že je to po vypjatých chvílích opravdu příjemné a v lecčems i přínosné. Povídáme si s Fadelem (Fadýl), když se najednou ozve Eldaw: „Továrišči, davájtě zakušát...“. Jdeme, hladu máme na rozdávání. Na palmovém stolku je prostřeno. Oválná mísa kašovitého pokrmu. Množství zeleninového salátu, vyrovnaný štos moučných placek, které zde ve všem nahrazují chléb, miska ochucené tahiny, což je pasta ze sezamových semen podávaná zde tak často, jako u nás hořčice (kterou jsem mimochodem po celou dobu v Egyptě nikde nezahlédl) a na kraji džbán s vodou a skleničky. Už jsme jedli bezpočet domácích lahůdek, ale žádná mě nijak nenadchla. Tohle vypadá úplně jinak. Jde sice také o kaši, ale chybí tu ta kvanta nejrůznějších odporných egyptských bobů. „Co to je?“, ptám se Eldawa, „Súdánské jídlo.“, zní strohá Eldawova odpověď. Nejspíš jde o nějakou zeleninovou improvizaci, ale darovanému koni na zuby nekoukej... Neměli jsme ještě tu možnost ozkoušet žádné súdánské kulinářské umění, tak do toho. Pro jistotu začínáme skvělým salátem, ale zvědavost zanedlouho nasměruje naše ruce i k hlavnímu chodu... Znamenité! Vynikající! Nikde ani kousek masa, ale přesto je to po všech těch egyptských blafech a našich polévkách ze sáčků, balzám na naše chuťové buňky. Netušíme, kdo vařil a tak chválíme anonymního kuchaře. Zdá se, že je chvála toho jejich - súdánského jídla těší. Ovšem stejně tak těší nás slova uznání na adresu našeho stolování na arabský, nebo výstižněji muslimský způsob.
    Arabské stolování je úplně odlišné od evropských zvyklostí. Žádná lžíce, žádný příbor, dokonce ani hůlky... Arabské stolování je daleko bezprostřednější, né tak stylové a učesané, na jaké jsme zvyklí. Nemluvě až snad o snobských evroamerických hotelových manýrách. Naprostá většina Afričanů jí rukama a snad každá skupina má své jiné zaběhnuté způsoby. Muslimové - tedy Arabi a černoši, kteří propadli islámu (nevím jak muslimští obyvatelé jv. Asie) jí všichni společně, téměř doslova z jednoho talíře. Proč téměř doslova? Protože je podáváno více chodů naráz a každý je na jiném talířku. Nicméně všechno je všech. Stůl je plný a všichni si berou, co sami chtějí. Snad variace na švédský stůl? Snad nižší stupeň civilizace? Ať tak, či tak, myslím, že zdejší stolování především odpovídá zdejším podmínkám. Tady neznají knedlíky, brambor je málo (stejně jako ostatních exotičtějších plodin), neznají ani chleba v naší podobě, takže zbývají jen ty pšeničné, žitné, nebo prosné placky. A konzumovány jsou skutečně ke všemu. Univerzální příloha. Žádné jídlo se bez nich neobejde. Zapomněl jsem ještě na rýži a těstoviny, ale i k tomu se jí tento chléb ve zdejší. Často i k hranolkům, nebo dokonce i chleba k chlebu. Tedy chléb k jídlu vařenému ze zbytků suchého tvrdého chleba. Muslimové jedí palcem, ukazovákem a prostředníčkem jedné ruky. Třemi prsty srolují útržek chleba v jídle tak, aby uvnitř zůstalo sousto z talíře a aby nestrkali prsty přímo do pokrmu. Tento způsob je také největším důvodem, proč skoro každé jídlo je kaše. (Ačkoli někteří chlebem uždibují i kuře nebo rybu.) Ono se řekne jíst rukama..., ale není to až tak jednoduché. My jsme první dny v arabském světě, než jsme si stihli osvojit místní způsob, jedli jen nalámaný chléb trochu špinavý od kaše. To nejlepší zůstávalo v talíři. A i to nejhorší egyptské jídlo je lepší než samotné chlebové placky, neboť ty nejsou (s výjimkou poměrně vzácných prosných) ničím jiným, než moukou a vodou upečenou na plotně bez jakýchkoli dalších přísad. Naštěstí jsme teď vyměnili mizernou egyptskou kuchyni za daleko kvalitnější a pestřejší súdánskou.
    Pomalu, ale jistě nastává večer. Je krásně. Fadel přináší po sklenici nescafé s mlékem a svíčku. ...jako by právě teď měla začít rekreace...