Přijíždíme do Akaby - jordánského přístavu na pět, který zná snad každý, kdo alespoň trochu luští křížovky. Za námi suchá vyprahlá kamenitá poušť a před námi nevelké, ani dvacetitisícové město pozvolna padající do decentních vlnek hladiny Rudého moře.
    Města s přístavy bývají často, právě kvůli této skutečnosti, nesmírně špinavá, plná odpadu a většinou příliš přelidněná. Akaba, ač je jediným zdejším přístavem a ač se zde děje údajně 80 až 90 % veškerého jordánského exportu a importu, se rozhodně neřadí mezi ta místa, kde si lidé v ulicích „šlapou na hlavy“, ale co se zápachu a odpadků týče, platí pro ni ta stejná kritéria jako pro ostatní námořní cíle. Ačkoli je pravděpodobně nejvýznamnějším bodem zdejšího průmyslu, těžby, obchodu, zemědělství a jiných oblastí utvářejících z velké části podobu ekonomiky, je zároveň také černou tečkou za Jordánskem pro turisty , kteří zde opouštějí tuto exotickou zemi. Pro nás to ovšem platí dvojnásob...
    Veškeré, v Čechách dostupné, průvodce Egyptem shodně říkají, že jízdenka pro první třídu s klimatizací stojí 14 dolarů, což by znamenalo, že ten nejobyčejnější lístek na palubu musí být nanejvýše za polovinu. Bohužel všechny letáky, brožury a knihy jsou psány tak, aby do těch kterých míst, či oblastí nalákaly, co možná nejvíce lidí a aby se také zároveň prodaly. Někdo, píšící o Egyptě bude tedy do nebe vyzdvihovat pyramidy, muzea, sochy Ramsesů a Tutanchámonů, sfingy, paláce a chrámy, ale zapomene na všudypřítomný bordel, chaos, smrad, zloděje, nebezpečí číhající na každém rohu, mrtvoly zvířat, ale i lidí ležící na ulicích, na „neopakovatelné zážitky“ z jízdy vlakem nebo hromadnou dopravou, ale i na to, že se zde, sice stejně jako všude jinde, za všechno platí, jenže tady..., tady se nejvíc platí za „evropský ksichty“ a to už pak přestává být zadarmo i to, co se nikdy neplatilo...! Podobné je to i s informacemi o jízdném na lodích na trase Akaba – Nuweiba (Nuvejba) a obráceně. Místo plánovaných 15ti dolarů platíme 40!!! A co hůře tyto lodě nikdy neměly žádnou první třídu a veškerá klimatizace je jen nějaké velmi slabé, v tom vedru až nepatrné, odvětrávání v hale lodi, která je jediným místem uvnitř, kde se dá sedět. Vlastně mě ani nenapadá, kam by se na té kocábce vešlo něco kvalitnějšího a to nemluvím hned zrovna o kajutách a už vůbec né o tom, jak by sebemenší komfort vypadal po měsíčním provozu...
    Tentokrát jsme tedy podle předpokladů skončili na palubě, jenomže za téměř třikrát větší peníze... Začíná to být skutečně zlé. 25 dolarů není sice nijak obrovská suma, ale také to není první neplánovaný výdaj na naší cestě... A dolar k dolaru...“Halíře dělaj talíře...“. Už jsme přišli opravdu o dost. Po zakoupení jízdenek jsme dokonce uvažovali, zdali se nemáme raději otočit, vždyť nám zbylo posledních 35 dolarů... Nakonec jsme se ale předci jenom rozhodli pokračovat. Dnes, s odstupem času, vidím, že příliš ukvapeně... Tenkrát jsme si naivně mysleli, že bude alespoň nějaká šance vydělat něco málo peněz na pokračování v cestě. Ale pryč jsou ty doby Livingstonů a Holubů... Teď jsou k cestování potřeba víza, v určitých oblastech i různá zvláštní povolení, do spousty států i hromady peněz coby povinná směna... světem hýbe politika a byrokracie. Vraťme se však zpět do Akaby...
    Loď se konečně hnula, vyráží Akabským zálivem k jihovýchodu. Cestující jsou až na osm výjimek Arabi a to v drtivé většině z Egypta, nepatrný počet Jordánců a dvě skupinky ze Saúdské Arábie. I když jsou zde stovky pasažérů, není těžké se orientovat, Evropany a Australany od ostatních pozná každý, Jordánci jsou ti z Arabů, kteří jsou „evropsky“ oblečeni, Saudi mají islámské oblečky bohatě zdobeny různými vzory a na kapsách státní znak - bílou palmu a zkřížené šavle, všichni tito mají navíc ještě civilizované chování...
    Ostatní jsou tedy Egypťané, jejich bílé nebo modré oděvy, které nosí samozřejmě jen muži, jsou bez výjimky špinavé, často roztrhané a vzhledem k omezenému používání toaletního papíru, někdy i ... Egyptské ženy se odívají pokaždé v několika vrstvách, z nichž ta vrchní je vždy černá a vždy skrývá hlavu i obličej. Správně oblečené ženě jsou vidět pouze ruce a oči, což dle mého odhadu není v dobrých 95ti procentech na škodu. Egypťanky bývají většinou buď o malinko čistší než muži, nebo to možná na té černé není tolik vidět, každopádně to není pravidlem. Zde na lodi je dalším poznávacím znamením Egypťanů i fakt, že jako jediní bez sebemenšího studu sedí, leží, nebo i spí také na zemi a střídajíce se, se nehorázně bezohledně po celou dobu modlí, přičemž chvíli naboso,stojí, chvíli sedí na klečících nohách a jako vrchol je klečení s opřenými otevřenými dlaněmi a obličejem o zem. V tomto případě tedy ani né tak o palubu jako spíše o vrstvu různých nečistot, popel z cigaret, nedopalky a spousty jiných rozmanitých předmětů. Egyptské „vybrané“ chovaní způsobuje na lodi místy téměř až paniku neboť oni se stále, po vzoru mravenců, pohybují z místa na místo a probouzí tak ty na zemi spící, kteří, když už se proberou, jdou někam jinam, nebo se aspoň pomodlí. V horším případě střet končí hádkou nebo drobnou šarvátkou...
    Na lodi je celkem pět kiosků s občerstvením, a tak, jelikož jsme v Jordánsku nestihli utratit ani haléř, si můžeme dopřát trochu koly, abychom se zchladili v tak příšerném vedru. Po prodírání se těly posetou palubou mi prodavač konečně podává čtyři plechovky Coca coly. Zaplatil jsem všemi dináry - tedy pěti dolary! Vím, že by těch plechovek bylo v Jordánsku několikrát více, ale kdo ví jak bych dopadl, kdybych si chtěl v Egyptě dináry vyměnit. Navíc je nesnesitelné vedro a loď jede pomalu, jakoby ji někdo tlačil. Už jedeme asi dvě hodiny a stále nic nového. Po obou stranách je vidět pevnina. Vlevo Saúdská Arábie, vpravo Sinaj, daleko za námi jordánská Akaba a izraelský Eilat (Ejlat). Nikde před námi žádné město. Jen holý hornatý břeh téměř bez rostlinstva. Na palubě se stále rojí Egypťané a my nudou čumíme do zpěněných vln vzdalujících se od boků lodi.
    Uplynula, půlhodina. Další... a ještě jedna... Už to jsou více než čtyři hodiny plavby a konečně míříme ke břehu. Ztichly motory a loď se setrvačností sune k molu. Teprve teď, když zmizela bělavá pěna, je nádherně vidět, jak je Rudé moře průzračné a, navzdory vému jménu, inkoustově modré. Jak se okolo trupu lodi prohání hejna ryb těch nejrozmanitějších tvarů a barev, jak se vodou vznášejí chaluhy a jiné mořské rostlinky, ale také jak se blížíme k pevnině - čím blíže, tím více kelímků, plechovek, lahví a ostatních předmětů používaných místními lidmi k nejrůznějším účelům.
    Loď přirazila ke břehu a pasažéři se zběsile začali rvát ven, jako by mohlo vystoupit jen prvních sto. Sedíme a čekáme až provoz poněkud opadne, jenže jak je vidět, máme se ještě co učit - ti, co se tak vehementně tlačili z plavidla, se už procházejí městem, zatímco my teprve teď po hodině dostáváme pasy.
    Mysleli jsme si, že bude nějaká šance vydělat si, ve státě s takovým jménem jako je Egypt, nějakou tu korunu, jenže zatím to vypadá všelijak... Snění o zemi slavných faraónů střídá realita. Msto známky určité vyspělosti jen chaos! Všudypřítomný chaos! Chaos - určitě slovo, které jsme v Egyptě skloňovali nejčastěji a ve všech souvislostech. Chaos vládne i okolo banální záležitosti jakou je výstup z lodi... Držíme se těch šesti nearabských turistů a nastupujeme do přistaveného autobusu. Nevíme sice kam míří, ale když tam vlezli všichni... Uvidíme, kde vystoupí. Ještě čtvrt hodiny čekáme na kdoví co a jedem. Okamžitě otáčíme hlavy k oknu, abychom se mohli dívat, zda přece jen náhodou nebude někde příležitost, jak přijít k výdělku, ovšem autobus opět stojí... Jsme na místě. Ujeli jsme 150 metrů!!! Arabi mizí za zdmi přístavu, ale my musíme čekat na cosi, co není jasné nikomu z nás. Jak se dalo předpokládat, čekání se protahuje, takže si v klidu stihneme vyměnit peníze a navštívit místnost, která zde podle všeho slouží jako veřejné záchodky, stále se nic neděje a tak se zvedáme a jdeme hledat cestu ven. Je zajímavé, že jdou všichni za námi, přestože jsme to původně zamýšleli naopak. Každopádně se však blížíme k robustní kovové bráně uzavírající prostor přístavu a zdá se, že jsme téměř venku... Omyl! Peklo egyptské byrokracie začíná...!
    Přichází nějaký zřízenec, aby nás odvedl zase zpátky a sehnal někoho, kdo nám provede celní kontrolu. Nechce se nám sice vytahovat obsahy báglů, ale co se dá dělat, musíme. Vypadá to, že spoustu věcí viděl dotyčný celník poprvé, ale jinak je vše v pořádku, takže můžeme zase zabalit a čekat na další pokyn, což je v tomhle případě „vyndat foťáky a filmy“. Na řadu přichází rentgen, aby s konečnou platností potvrdil, že nepřivážíme žádné špatné věci a ukončil tak celní stránku procesu. Jsme odvedeni opět k východu, kde by měla proběhnout druhá - pasová kontrola, ale tu, jak se dozvídáme, nesmí provádět jen tak někdo, takže následuje další hodina a půl čekání. Jediné zpestření této doby nám poskytne jeden ze strážců brány v roztrhané uniformě, když nám přijde nabídnout místo k sezení v hromadě letitého odpadu. Mohlo by sice připadat, že si dělá legraci, ale on to myslí vážně..., vždyť tam s sebou a se dvěma dalšími opravdu plácnul a to si ještě pochutnávají na nějakém tom arabském žvanci! Vskutku labužnická, idyla... Takovéto chování lidí ve službách státu nám přijde sice poněkud, mírně řečeno, výstřední nebo podivné, ale co mají asi říkat naši kolegové, kteří sem přijeli z „vyspělých států kapitalistické ciziny“...?!
    Čekáme ještě skutečně dlouho, ale trpělivost růže přináší...! Naše pasy jsou oficiálně prohlášeny za nezávadné a tedy v pořádku, takže už zbývá jen necelé dvě hodiny počkat na celního náčelníka, který nás, jako jediný, může propustit z přístavu...
    Věru velmi zajímavý úřední postup, vždyť netrvá ani celý jeden den...