V osm nás odváží autobus k letadlu. Letíme s Balkánem, takže nás ani nemůže překvapit, že na ploše čeká stroj s označením TU-154. Stupáme po schůdcích do toho ruského monstra. Letenky zařizovali agenti řecké Imigration, takže nesáhli zdaleka po nejlevnější variantě, nýbrž po komfortní třídě... Celá ta nechtěná sranda přišla na 500 USD. Usedáme na svá místa. Oba poprvé v letadle. Nejdříve pozorně studujeme veškeré přiložené návody, jak a kdy se správně připásat, nouzově vystupovat, jak pohodlně sklopit sedačku, ale i jak vhodným způsobem zvracet do připraveného pytlíčku.
    Schůdky mizí a Tupolev se dává do pohybu. Pomaličku popojíždí na určenou ranvej. Jsme plni očekávání. Je to něco naprosto nového. Pere se v nás strach, či respekt z nepoznaného se zvědavostí, co přijde... Najednou se naplno rozbíhají motory. Řev sílí a sílí. Začíná dosud neznámé... Letadlo vyráží kupředu. Žádný postupný rozjezd - prudký odpich! Jsme namáčknuti do opěradel takovou silou, že nemůžeme ani ruku zvednout. První nádech byl velice obtížný, ale jakmile se stroj odlepil, zlepšilo se to. Dech se ustálil, avšak žaludek by měl raději rovinu. Na zvracení to rozhodně není, ale je to zvláštní. Něco jako určité pasáže horské dráhy. Takový příjemný, nepříjemný pocit, který vás nutí k opakování.
    Prolétáme vrstvu oblak - je to jakoby na nás padalo kamení. Rána za ranou dopadající na trup i křídla. Vychutnávám každou minutu tohoto příliš drahého špásu. Tupolev rovná svou pozici do vodorovné polohy. Přichází letušky s občerstvením. V jednu chvíli uvažujeme, zda jíst, či ne - čeká nás ještě přistání a jak jsme byli námořníky varováni, to bývá nejhorší. Ale nakonec pět set dolarů je pět set dolarů. Přece tady to jídlo nenecháme. Ke všemu mám hlad, že kdybych se nedržel, začnu slinit, jako vilný stařík nad Playboyem.
    Z letadla moc nevidíme - vlastně jen mraky a v místech, kde se oblačnost trochu protrhá, jsou matně tušit vrcholky bulharských pohoří Rila, Pirin a Rodopy, je vidět také na křídla - je to zarážející, ale ta se hýbou, jakoby jimi letadlo mávalo. Občas stroj poskočí vlivem turbulence, či co, o nějaký ten metr níž a to je teprve ten správný záběr na žaludek!
    Letíme jen asi hodinu, takže se nezadržitelně blíží poslední obávaná fáze letu - přistání. Připravujeme sáčky na zvratky, jelikož jsme usoudili, že naše žaludky nemohou přestát přistání bez újmy. To občerstvení tady zřejmě zůstane, pomyslíme si a čekáme, co skutečně přinesou následující okamžiky. Prolétáme mraky a pomalu ztrácíme výšku. Zatím je to příjemné. Pod námi je miniaturní krajina připomínající spíše model. Všechno je z ptačí perspektivy tak kouzelně maličké a krásné. Jsme níž a níž. Vzdálenost letadla od přistávací plochy se zkracuje na metr, půl, centimetry až jsme na zemi. Brzdíme a zvolna dojíždíme k letištní hale.
    Ačkoli jsme se právě přistání obávali nejvíce, bylo zdaleka nejpříjemnější. Fantastické a fascinující. Těžko to k něčemu přirovnat. Nádherné a asi nádhernější než první políbení. Lituji toho, že je létání tak finančně náročné, neboť je to něco tak okouzlujícího, že bych si to bez váhání kdykoli zopakoval. První let je nádherný vzrušující hřejivý pocit, vyvolávající ve vás ty nejkrásnější myšlenky... Je to jako chvíle, která nastává, když se poprvé ve vaší posteli v romantické ložnici ocitne čarokrásné nahé voňavoučké tělo rozkošných vnadných tvarů a vy máte před sebou svoji první společnou noc s tím, koho nadevše milujete. Něco nepopsatelně půvabného a úžasného. Letadlo je tak krásným zážitkem, jež předčí opravdu snad jen nádherné harmonické nikdy nekončící zamilování.