První celý den v Egyptě jsme přežili bez větších finančních problémů. Ovšem náhradou za ně se ukázali být problémy s dopravou. Pět hodin chůze a tedy pět hodin stopování a výsledek je nula. Posunuli jsme se jen o to, co jsme sami ušli. O půl dvanácté v noci ,jsme byli již natolik vysílení, že jsme si ustlali na jediném možném a alespoň trochu bezpečném místě a to na smetišti. Ještě štěstí, že to byla skládka právě začínající, že jsme spali jenom mezi plastikovými lahvemi...
    Už po šesté ranní jsme sluncem vyhnáni na přímořskou silnici. Stopování je stále stejné - stále mizerné, takže můžeme považovat za úspěch i to jediné auto, na které jsme čekali půl druhé hodiny. Svezli jsme se sice pouhých 9 km, nicméně vystupujeme v jediném obydleném místě celého širokého okolí. Malá mořská zátoka s kempem Yellow Rock. Jak název napovídá, uprostřed této turistické osady, v místě, kde písek mizí pod zpěněnými vlnami, se tyčí obrovský, vodou i větrem ošlehaný balvan, svou barvou i ladnými tvary je právem dominantou tohoto místa. Několik bungalovů, restaurace i sprchy jsou hojně využívány pouze zahraniční, především izraelskou klientelou. Když už jsme tady, alespoň se umyjeme...
     Sprchy jsou v neustálé permanenci, ale opodál stojí dvě kamenné nádrže se sladkou vodou. Již po pár krocích rozpoznáváme dvě myjící se postavy..., nahé postavy...! Cože?! Jací. nudisté?! Tady - v Egyptě?! V arabském světě, kde nemá místo, kdo není přísný puritán? Snad přelud nebo fata morgana..., vždyť je to proti islámu... Jdeme blíž a opravdu... Nějaký černoch a bílá dívka (s největší pravděpodobností z Izraele). Skutečně nazí!
    Nechci nijak snižovat vnady té dívky, ale nejpříjemnější na tom je, že máme možnost se po více než týdnu pořádně umýt a neomezovat se přitom jen na ruce a obličej. Málokdo si asi uvědomuje starosti s hygienou, které zde nutně musí potkávat každého „nehotelového“ turistu. Snad v žádné z arabských zemí není dovoleno chodit do půl těla - pouze v kraťasech, ale často je zakázáno chodit v krátkých kalhotách (či sukni) vůbec. Jedině dlouhé nohavice a velmi často i dlouhé rukávy. V Egyptě je odívání odvislé od místa. Avšak paradoxně obráceně - v Káhiře a jiných velkoměstech, kde znají modu zahraničních turistů) je nutné mít přinejmenším kalhoty. Na vesnicích, kde je turista velkou neznámou, jsou většinou tolerovány i kraťasy, tedy kraťasy ke kolenům - žádné riflové dívčí výstřelky, na nichž bývá poklopec delší než ustřižené nohavice. Asi nejuvolněnější morálku má Egypt právě na Sinaji a to díky tomu, že je zde poměrně dost černochů, ale především kvůli faktu, že byl Sinaj v letech 1967-82 v držení Izraele a od té doby je Sinajský poloostrov jediným egyptským místem, kam se Izraelci bez velkých problémů dostanou (čehož hojně využívají). Přehnané navlékání se v takovém vedru a při takovém způsobu cestování, jaký praktikujeme my, je velice nepříjemné. Pot přilepuje na tělo nejen kalhoty a trička, ale i prach kterého je všude víc než dost. Vody je naopak všude málo, takže je pravidelné mytí velmi složité. Tím spíše, že narazíme-li už náhodou na vodu, nepřipadá stejně v úvahu sundat si ani triko... Ještě že tady v Yellow Rocku se to smí. Koupel po takové době v takových podmínkách je slastí, které se jen tak něco nevyrovná.
    Hojně využíváme vody nejen k mytí, ale i k vyprání. Perem úplně všechno, co jsme měli byť jen chvíli na sobě, protože stejná šance se nemusí zase dlouho opakovat. Vylézáme z vody a prakticky vzápětí osycháme. Oblékáme se do mokrých šatů, abychom v batozích nenamočili ty suché a vyrážíme. Ono to oblečené mokré prádlo má vlastně i další výhody. Jednak mokrý oděv chladí, ale také rychleji schne. V této souvislosti mě napadá jistá věta jednoho českého, či snad česko-kanadského cestovatele - Jiřího Svobody, a sice, že „Lidské tělo je nejlepší sušičkou na vypraný oděv.“ Co dodat? Kdo cestuje stopem, jistě to zná a potvrdí. Navíc je lidské tělo i žehličkou, neboť schne-li prádlo na těle, není zmačkané.
    Vraťme se však na silnici... Cesta neubíhá zrovna rychle. Jdeme stále dál. Kilometr, dva, tři, šest... Konečně nám zastavuje auto - Opel s izraelskou eMPéZetkou. Á, starý známý... Spolujezdce opravdu známe. Ze včerejška ze Sinai Moonu. Jmenuje se Moshe (Moše). Vrací se domu, takže se můžeme svést na křižovatku, odkud vede cesta přes celý Sinaj do Suezu. Ještě na chvíli zastavujeme v překrásném malebném, velice romanticky působícím zálivu, nad nímž se tyčí moderní betonovo-dřevěný motel a opět jedeme dál.
    Na křižovatce, kde vystupujeme, stojí ve všech směrech policejní hlídky a hned si nás také volají. Nejprve nás odhání, neboť na křižovatce nemáme prý co dělat, ale vzápětí se nabídnou, že nám zastaví taxík nebo autobus. Začíná to být velmi zajímavé. Na křižovatce být nesmíme, pěšky přes křižovatku nepřipadá v úvahu, před ní nám nic nezastaví a jet taxíkem nebo autobusem, jak nám navrhují, je také nepřípustné, jelikož na to nemáme peníze, snažíme se to policistům vysvětlit, ale málo platné. Proč by turista z Evropy neměl peníze... Naštěstí je tu ještě jedna varianta... „Okradli nás...“, počneme vyprávět jak, kde a kdy jsme přišli o peníze, což je sice z větší části jen výplod naší bujné fantazie, ale to není podstatné, vždyť to tady není zdaleka až tak nemožné a hlavně to zabírá. Policisté v tu chvíli jakoby pocítili povinnost pomoci nám, jenže ukradené peníze vrátit nemohou, jakož ani pátrat po zloději, takže se snaží pomoci jiným způsobem. Vzhledem k tomu, že zastavují každé auto, mají možnost se každého řidiče zeptat, zdali nás odveze... A hle, ani jim to netrvá dlouho, sehnali nám poloprázdný zájezdový autobus.
    Nasedáme a jedem. Zjišťujeme, že všichni detailně znají, co se nám přihodilo. Policisté jim všechno řekli. Nevadí, to nemůže být na škodu. Jsme zavaleni jídlem pitím i cigaretami. Autobus se žene dál, občas zastavujeme u různých občerstvení, ale hlavní je, že desítky a desítky kilometrů jsou za námi. El Thamad (Tamad), Nakhl (Nachl), Suez, Fáyid (Fájid), Ismailia (Ismajlíja), El Salhlya (Salhlíja), Fáqus (Fákus), Abu Kebir (Abu Kebír). Jsme na místě. Na zdejší poměry menší město v provincii Zagazig ležící severovýchodně od Káhiry. Tady bydlí majitel onoho autobusu a celé cestovní kanceláře, kde dneska budeme spát. Nejdřív však jdeme na návštěvu k jeho kamarádům. Všichni se představují, ale pamatuji si jen toho, co nás přivezl – Cemel (Džemel). Mimo něj je tady ještě asi deset chlapů. Všichni okolo třicítky a všichni až v extrémně dobré náladě. Aby také ne... Islám sice zakazuje pití alkoholu a požívání omamných látek a z toho důvodu se také pivo, víno i další druhy tvrdšího pití prodávají pouze turistům a pouze ve free shopech, ale naopak a dost paradoxně, jsou veškeré léky a další farmaceutické zboží dostupné v každé lékárně a bez předpisu. Tady kolují dvě lahve vodky a množství různých prášků, sloužících jednak jako předkrm před vodkou, ale také k mnohem oblíbenějšímu způsobu - šňupání. Naprostou jedničkou ve zdejším sortimentu je Rohypnol, ale nikdo nepohrdne ani čímkoli jiným. Nechápu to. Nikdo by nepozřel sousto vepřového, jelikož by to viděl vševidoucí Alláh, ale prášky do sebe sází jeden za druhým, tím spíš jedná-li se o halucinogeny...
    Nedopatřením, když jsem z batohu vytahoval bundu, jsem odhalil taká lékárničku... Hned byla středem zájmu. Přišli jsme o Korylan, Mironal, Acylpirin, ale i antimalarický Delagil... Všechno začali drtit a šňupat a ihned si vyměňovali názory, jakoby degustovali značková vína pocházející z těch nejprosluněnějších a nejproslulejších francouzských svahů. S obličeji různých barev ve dvě hodiny konečně padli a my jsme mohli jít spát.
    Ráno jede Cemel něco zařizovat do Káhiry, takže jedeme s ním. Odváží nás do Gizy na naší ambasádu, jenže než nám stihl říci, kde vůbec jsme, šel a vyprávěl všechno, co zvěděl od policajtů na té křižovatce... Neštěstí celá ta báchorka nikomu nepřipadá ani v nejmenším nereálná a navíc nikoho nezajímá. Jak jsme předpokládali, budeme si muset pomoci sami. Vlastně úplně sami ne. Včera jsme se v tom autobuse seznámili s klukem. Jmenuje se Aly (skutečně má v pase jméno s tvrdým „y“) a bydlí právě v Gize ve čtvrti Dokky, tedy někde blízko ambasády. Cemel ještě než odjel, zavolal Alymu a dal nám 40 liber. Čekáme, ale Aly nikde... No co, zkusíme ho najít, vždyť máme adresu.
    Zastavujeme nějakého kluka a ptáme se na ulici Hara Ahmed Mas Ud, je-li to teda vůbec ulice. Dotyčný se nás ihned ujme a vede nás nejrůznějšími křivolakými uzoučkými uličkami, kde nemohou jít ani dva lidé vedle sebe a kde si mohou sousedé téměř potřást rukou z okna do okna. Vede nás až k šestipatrovému domu, který hledáme. Aly není doma, jelikož nás šel vyzvednout před velvyslanectví, ale můžeme na něj počkat. Zatím dostaneme čaj a plánujeme co dál.
    Když přisel Aly, najedli jsme se a šli se trochu projít. Prodali jsme pět filmů za 30 liber a bylo zase veseleji. Do večera jsme probírali všechny naše šance a pak se rozloučili s tím klukem z ulice, který nás přivedl. Vůbec jsme se neznali, potkali jsme se ve městě, jen jsme se ho zeptali na adresu a on nás dovedl až na místo, chodil s námi celý den a teď nám ještě dává 20 liber. Jednou jsme si pro policajty vymysleli takovou pohádku a nějak se s námi stále veze. Snad nám bude jen ku prospěchu... Uvidíme zítra - zítra se pokusíme řešit naší složitou situaci.