Po hrozné cestě městem přijíždíme k Bosporskému mostu (Boğazici Köprösü – Boáziči kepresi) . Tady se sbíhá většina cest a tak ten neskutečný mumraj ještě zesiluje. Platíme asi pět marek a už nás vítá cedule „Welcome to Asia“. Nevím, jak to tady funguje. Jedem po dálnici a zatím žádné pokladny. Jestli se platí zároveň s mostem...? Kdo ví!
Ještě dobrých 50 km je doslova narváno, ale jinak to vcelku frčí. Míjíme Gebze a blížíme se k Izmitu. Sem tam je nějaká chatrč bez střechy, ovšem mimo to není zemětřesení výrazněji znát. Ty nejdrastičtější obrázky je možné vidět vždycky jen v televizi. Dálnice vede vlastně okolo města, takže pohled z auta je o poznání, příjemnější než přímo v centru sto patnáctitisícové metropole provincie Kocaeli (Kodžaeli), nicméně se na obrazovkách, objevují záběry výhradně „nejzajímavějších“ - nejrozbořenějších částí měst,,, což vytváří neobjektivní fikci místa kompletně srovnaného se zemí.
    Před lety jsem během občanské války projížděl území Jugoslávie (dokonce dvakrát) - trasa dlouhá 550 km trvala téměř dva dny, ale jen velice málo věcí připomínalo onen konflikt. V podstatě jen zpřísněný režim na hranicích za účasti armády, kdy se na celnicích kupily hory, zabaveného pašovaného zboží, včetně základních potravin. Vedle kopce cukru stála hromada balíků s moukou, celé pohoří cigaret a nepřehledné množství tovaru, jehož byl v Jugoslávii nedostatek. Druhým a posledním postřehem upozorňujícím na válku byl fakt, že se na ulicích krom dětí a starců pohybovala téměř výhradně děvčata. Naprostá nepřítomnost mužů v produktivním věku. Všichni zřejmě povoláni do zbraně. Ovšem nevědět o konfliktu z médií, asi bych na to ani nepřišel. Podobné je to nyní v okolí Izmitu. Zemětřesení napáchalo miliardové škody, podepsalo se desítkami tisíců obětí na lidských životech, ale rozhodně nevymazalo jediné město z mapy, jak by se z televize mohlo zdát.
    Čím víc se však vzdalujeme z Izmitu, tím vypadá situace hůře. Chybí několik kilometrů dálnic v jednom směru a tak se jezdí pouze ve dvou pruzích. Cestu lemuje stále více a hůře vyhlížejících ruin. Nejhorší obrázky jsou k vidění v okolí Adapazari - metropole provincie Sakarya (Sakarja), vzdálené od Izmitu asi 43 km. Popadané domy, mosty, zmuchlaná svodidla, rozlámaný asfaltový povrch vozovky, všude trosky, prach a suť. Depresivní prostředí, ale ani tady se to zdaleka nevyrovná šotům v televizi. Jak známo, Turecko nedoplatilo ani tolik na zemětřesení, jako na lidskou hloupost. Bezpečnostní normy a technologické postupy při stavbě domů jsou znovu a znovu donekonečna obcházeny, takže neustále vznikající spousty nových staveb nemají odpovídající statiku. Přijde-li pak zemětřesení, budovy se řítí jak domečky z karet a po vzoru domina jedna strhává druhou. Lidské životy pak bezmocně zhasínají v troskách nekvalitních obydlí pod tunami a tunami sutě. Nepoučitelnost Turecka v tomto ohledu je do nebe volající, neboť zde zemětřesení není nijak neobvyklým jevem. Opak je pravdou. Turecko leží v jedné z nejaktivnějších oblastí světa!!! K zemětřesení tu dochází prakticky každým rokem. Ta do tří stupňů Richterovy škály jsou téměř bezvýznamná, ovšem i těch silnějších, proběhly v Turecku stovky. Dokonce i katastrofických zemětřesení o síle od 7 stupňů (jakým bylo letošní) se vyskytlo za poslední dvě tisíciletí několik desítek. Ovšem jen zřídka měla svá epicentra v oblastech s tak výraznou koncentrací obyvatelstva jako v Izmitu, nebo obecně v obou postižených nevelkých sousedních provinciích Kocaeli a Sakarya. V Turecku je sice i několik sopek, ale největší nebezpečí číhá v místech kontinentálních zlomů a příkopů.
    Nehodlám zde podrobně popisovat princip vzniku zemětřesení, neboť to pro tyto účely ani není důležité. Ovšem velice stručně a laicky se pokusím nastínit a připomenout hrozbu, do budoucna představující ještě větší nebezpečí, než byly letošní události... Vlivem deskové tektoniky, což je posun kontinentálních litosférických desek po žhavém tekutém jádru Země, při němž dochází k podsouvání jednotlivých útvarů pod druhé, se vytváří obrovské teplo a žhavé magma, které se puklinami dostává k povrchu. Oblast srážky dvou desek, kde se tvoří magma a pukliny se nazývá poruchové nebo zlomové pásmo a je tím největším nebezpečím představující zemětřesení. V oblastech, kde se kontinentální desky odsouvají, vznikají tak zvané příkopy - taková území se pak mohou na povrchu buď propadat, nebo rozevírat (což způsobuje například rozšíření zálivů, v důsledku odsunu obou břehů). Stejně jako zlomy, jsou i příkopy rizikovým místem -zdrojem zemětřesení. Na území Turecka se nachází několik desítek menších, či větších zlomů a příkopů. Ku příkladu Iskenderunský záliv, celé pobřeží Egejského moře, Marmarské moře od počátku u Dardanel až ke svému konci u Izmitu leží v oblastech největších příkopů. Suverénně nejdramatičtěji zdviženým prstem je pak Severoanatolský zlom - místo, kde na sebe naráží ze severu Evropská a z jihu Africká deska. Tento zlom je dlouhý více než 1.100 km (!) a míří od Marmarského příkopu přes Izmit, severním Tureckem, okolo jezera Van až do Íránu. A právě zde geologové a seismologové varují před dalšími otřesy. Jednotlivá zemětřesení o síle více než 6,7° se posouvají stále západním, směrem. Od roku 1939, kdy bylo zemětřesení v okolí Erzincanu (Erzindžan) se každé následující epicentrum na Severoanatolském zlomu (1942, 1943, 1944 , 1957 a1967) stěhuje o kus západněji až po zatím poslední - letošní (1999) v Izmitu. Bude-li tento trend pokračovat, je na řadě Istanbul - megaměsto se 7,8 miliónů obyvatel!!! Jestliže si přírodní katastrofa s epicentrem ve sto patnáctitisícovém městě vyžádala 40.000 mrtvých, kolik by znamenali podobné události v Istanbulu...?!!! Vzato ryze matematicky - přímou úměrou jde o zhruba o 2.700.000 lidí a to nepočítám nepředstavitelné množství turistů a přirozený každoroční nárůst obyvatelstva!
    No nebudu raději myslet na nejhorší. Vždyť nám, i když to zní na první pohled poněkud morbidně, svým způsobem zemětřesení i pomohlo. Jižně od Adapazari sjíždíme z dálnice a vzhledem k tomu, že pokladny nevydrželi vzdorovat otřesům, projíždíme bez poplatku. Pokračujeme po šestsetpadesátce přes Osmaneli na Bilecik (Bilečik). Za městem odbočuji vlevo na vedlejší, ale daleko kratší cestu klikaticí se horami. V Söğütu (Sejit) zastavuji na noc.
    Během posledních 120 km jsme se dostali prakticky z výšky hladiny moře do 600 m n. m. a ještě to není konec. Stoupáme stéle výš. Cesta je úzká, hadovitá, ale naprosto bezpečná a kvalitní. Těsně před vjezdem na hlavní silnici, v nějaké miniosadě, jde přímo proti mně, tedy proti vozu, jakýsi stařík. Troubím a on pokračuje ve svém směru... Ubírám plyn a znovu a znovu mačkám klakson, ale děda jde stále... Až když ho míjím uskakuje, avšak na opačnou stranu než by měl - před auto...!!! Manévr v osmdesátce a jen tak tak. Snad jsem mu škrtnul i šalvár - ty plandavé kalhoty. Ještě aby mi býval skočil pod kola...
    Projíždím Eskişehir (Eskišehir) a po slabé půlhodině, ve výšce okolo 900 m n.m. odbočuji na vedlejší silnici. Ráno jsem v Söğütu dolil zbytek z kanystru a tak musíme vyměnit peníze, aby bylo za co dotankovat. Zastavuji v Çifteleru (Čifteler).
    V bance se s námi dává do řeči místní podnikatel - pekař a zve nás na malé občerstvení a exkurzi pekárnou. Rádi přijímáme. Malá, zastaralá, jakých je spousta po celém Turecku. Dáme si po sklenici rakije, Dušan vypije tři piva a vydáváme se na krátký výlet. Prý je to jen tři kilometry odsud, navíc v našem směru. O co jde? Vlastně ani netuším. Nějaké menší turistické středisko, využívané víceméně pouze místními, ale prý nádhera...
    Přesouváme se opravdu jen kousíček za město. V těsné blízkosti silnice číslo 675 (hned za křižovatkou s 26-30) leží náš cíl. Na mapě jej není možné najít, avšak na půvabu místa to nijak neubírá. Slova pekařova mohu jen potvrdit.
    Skutečně krása. Hotel s bazénem (v současné době zavřený) a nevelký areál okolo jednoho z pramenů Çifteleru – přítoku Sakarye - řeky, jež protéká oblastí stiženou zemětřesením a pak se u Karasu vlévá, do Černého moře. Jde o spodní vodu vyvěrající na povrch na ploše několika desítek čtverečních metrů. Hlavní pramen je obezděn do hloubky 8 m. Voda namodralá, ale křišťálově čistá a průzračná. Jsou vidět různé drobné rybky, veškeré rostlinky a kaménky na dně, stejně jako probublávající kuličky plynu deroucí se k povrchu a na hladinu. Všude vzorová čistota. A to je zde povolené koupání! Nikdy bych nevěřil té hloubce. Tipuji tak dva metry. Z omylu mě však vzápětí vyvádí urostlý mladík, jehož tělo se po kouskách noří kolmo ke dnu. Optický klam zkracuje vzdálenosti i jeho postavu. Na samém dně má již dětské rozměry.
    Usedáme do zahradní restaurace pod obrovský slunečník těsně vedle kašny plné ryb. Pekař nás stále hostí. Oběd, zelenina, kola, pivo... Vcelku spěcháme, neboť bych rád dojel za světla do Ereğlı (Erejli) a zbývá dobrých 470 km, jenže Dušan si dává další pivo. Pak ještě jedno... Odjíždíme až po šestém... Bylo tady fajn, ale nedá se nic dělat, musíme dál.
    Za Emirdağem (Emirdá) jsme již výše než kilometr nad mořem, což už ovšem Dušan neregistruje, neboť jako obyčejně spí. Profrčím Bolvadin (Bolvadyn) a u Çaye (Čaj) se napojuji na mezinárodku s číslem 300. Silnice je široká snad na čtyři auta a v perfektním stavu. Navíc až do Konye (Konja), bezmála 200 km téměř rovná. I na půl plynu se Forman neuvěřitelně rozjíždí. Za Akşehirem (Akšehir) mě staví policejní dopravní hlídka. Ve stosedmdesátce... Vystupuji a předkládám veškeré doklady. Policista kontroluje pouze řidičák a techničák a po chvíli mi děkuje, přeje šťastnou cestu a upozorňuje, abych si zapnul bezpečnostní pásy. Možná jsem měl trochu štěstí, že jsem cizinec, ale spíše zde i policisté dodržují ta nepsaná pravidla. Musím auto hnát, abychom dorazili alespoň do osmé hodiny. Naštěstí to fičí. Zpomaluji jen na křižovatkách a na objezdu Konye. Dál už je silnice opět přímá - celých zbývajících 160 km. Ovšem probouzí se Dušan a má hlad. Tu hodinu do Ereğlı už prý nevydrží. Zastavuji tedy a jdeme do restaurace. Zhlédnem sortiment a objednáváme skopový kebab. Když jej číšník přináší, Dušan zjišťuje, že skopové nejí. On je hrozně vybíravý, nic mu není vhod. Sní tak jedno jídlo z deseti. Celou cestu vlastně přežívá jen na chlebu a gulášové nebo dršťkové polévce ze sáčku.
    Ztratili jsme hodinu a půl. Už ani nemusím spěchat. Do Ereğlı jedu neohlášen a tak mi připadá nemístné zvonit někde o půl desáté večer. Za Karapinarem zvolňuji jízdu, abychom se někde uložili ke spánku. Všechna místa jsou však pro Dušana nevyhovující, takže se pomalu, ale jistě blížíme k městu, až se přede mnou objevuje cedule s nápisem Şehir merkezi (Šehir merkezi - centrum) směřující vpravo. Zatáčím.
    U nádraží parkuji. Procházíme Ereğlı po hlavní třídě, ale nikde nikdo známý. Odkládám návštěvy na zítra.