V domnění, že Alešovi může průjezd trvat asi hodinu, dvě, čekáme u výjezdu. Opět se odíváme do spacáků. A znovu dvě hodiny, tři, čtyři... Už je světlo a my stále netrpělivě přešlapujeme z nohy na nohu. Po více než šesti hodinách Aleš přijíždí. Naskakujeme a valíme dál.
    Zastavujeme až za Kecskemétem (Kečkemét). Aleš jel přes 30 hodin. Je pochopitelné, že si chce alespoň na tři hodinky zdřímnout. Oči zavřeme všichni, ale opravdu ne nadlouho. Vyrážíme na dálnici. Nejsme v Rumunsku, nýbrž v Maďarsku, takže si tady Lízinka může v pohodě dovolit jet i 100 km/h. Uvařím kafe a polévku, pojíme a zase pokračujeme.
    Přijíždíme do maličké hraniční vesničky Vámossombadi (Vámošzombady). Nevypadá to tu na dlouho. Na Aleše budeme čekat v hale. Bez problémů a zbytečných průtahů jsme ihned odbaveni. Slovenský celník nám přináší šálek kávy. Zanedlouho se dostaví Aleš - vyplnit poslední papíry. „Za chvíli jedem...“, říká, jenže tím se nečekaně roztáčí stupidní kolotoč... Padli jsme, nebo spíše nepadli, do oka jednomu z maďarských úředníků. Nesympatický, zřejmě zakomplexovaný, rezatec si usmyslel, že musíme být nutně pašeráci narkotik... Jeli jsme pravděpodobně stopem s báglama do Egypta pro hrstku fetu...! Kontrola je horší, než jakákoli, i ta nejnesnesitelnější arabská. Všechno do posledního musí ze zavazadel ven. Kontroluje i obsahy lékovek, krabičky s filmy. Důkladně studuje i samotný prázdný batoh! Od Emila jsme dostali sádrovou kouli s obličejem... Musí být prosvícena a zrentgenována...! Vše se děje v hale před lidmi, včetně osobní prohlídky, takže je to přinejmenším pěkná ostuda! Ovšem ani po třech hodinách ten snaživec nic nenalezl! Ještě kontrola žil! No hrůza! Celá komedie končí. Maďar odchází, aniž by řekl třeba jen „Sorry!“. Posléze přichází Aleš a líčí, jak mu najednou začali prolézat celý kamión. I náklad, i kabinu.
    Hlavně, že je konec. Projíždíme Medveďov - jsme na Slovensku. V naší bývalé republice. Lízinka si to sviští docela rychle. Aleš hodlá před hranicí odbočit k severu a pro nás bude lepší pokračovat stejným směrem jako dosud - po dálnici na Prahu. Dohodneme se tedy, že vystoupíme někde u pumpy před odbočkou.
    Dáme si ještě poslední společné kafíčko, pojíme, naposledy poklábosíme, rozloučíme se, poděkujeme a padáme. Je tma a aut moc nejezdí. Je sníh a větší zima než v Bulharsku. Máme drobný desetifrank, když jej prodáme (nebo alespoň nějaké nevyfocené filmy), můžeme přečkat noc v Non-stopu. Probíhám pumpy i Non-stop, ale marně. Jsme vyhnáni. Slováci jsou...Slováci. Narazit na ty, kteří se cítí být ukřivděni rozdělením republiky, nebo mají jiné Česko - Slovenské mindráky, je katastrofa. Odebíráme se k dálničnímu odpočívadlu a, jak doufáme, naposledy stavíme stan.
    Noc je úmorná. Každý centimetr našeho těla je na kost zmrzlý. Dělá nám problémy i ohnout nohu v koleni. Ze zoufalosti pálíme poslední kostky tuhého lihu. Na chvíli se tak sice vnitřek stanu zahřeje, ale jak líh dohoří, je znovu mráz! Nejhorší je to odspodu. Při vědomí nás drží jen fakt, že je 14. prosinec a tedy dostatek času do Vánoc. Už jsme přesvědčeni, a nic to nemůže změnit, že stihneme být do svátků doma, i kdybychom měli jít zbytek cesty pěšky!
    Ráno jsme totálně ztuhlí. Musíme pobalit a co nejrychleji se přesunout k benzínové pumpě. Čekáme uvnitř, ale hned, jak přifrčí první auto, ptám se řidiče, zda by byl tak laskav a hodil nás na hranici... „Prečo nie...?!“, říká bez rozmýšlení. Sláva trochu se zahřejeme v autě a pak už jen, abychom někoho kvapem ukecali na přechodu... Čím méně budeme mrznout, tím lépe.