V sobotu, již brzy po snídani odcházíme prodlužovat naše víza... Ani netušíme, co nás čeká za proceduru... Vstupuji do Mugammy (Mugamy) a jsem poslán k přepážce číslo 23, odsud k číslu 42. Tady kupuji za 5,75 EL dva formuláře. Neskutečné vyplňování. Nepotřebují znát sice číslo bot, ani kolikawattové žárovky používám, ale jinak i obvyklou dobu modlení... Vysvětlete, ale v Egyptě, že jste ateista! Vracím se k dvacet trojce. Několik písmen a následuje okénko s čtyřicet devítkou - nová registrace a opět třiadvacítka. Musím podotknout, že návštěva každé přepážky znamená také vystát nekonečnou frontu. Nyní mě čeká pohovor v kanceláři, poté zase dvacet trojka. Další a další formuláře. Pohovor u okna 27. Vše je uměle protahováno všudypřítomným chaosem a nepřeberným množstvím primitivů. Ale výsledek je uspokojující... Víza zlegalizovaná do 11.12. a pak po další registraci, do 26.12. Bude-li to málo, stačí v kterémkoli velkém městě navštívit Mugammu, prokázat se dnešním zápisem a víza nám budou automaticky zdarma prodloužena o dalších šest měsíců, tedy do května příštího roku. A to je velice příjemné. Mám za sebou velký byrokratický krok, Teď ještě to samé čeká Oldu, neboť ten se musel vrátit pro fotku...
    Odpoledne se vracíme. Aly nás zve na prohlídku Cairo Tower, tedy známé Káhirské věže. Máme Matky světa plné zuby, ale na tu věž se ještě rádi podíváme. Musíme také zjistit, v kolik hodin nám jede vlak do Alexandrie a stihnout se rozloučit se všemi, kteří nám pomohli.
    Odjezd je zítra, tedy vlastně až pozítří - půl hodiny po půlnoci. Dnes dlouho do noci debatujeme, neboť i Emil má dovoleno spát zde. Ovšem ráno všichni zaspíme a tak si Aly bere volno a Dr. Emil jde do školy s dvouhodinovým zpožděním.
    Kdo ví, kdy zase narazíme na vodu, takže se raději znovu osprchujeme. Při této příležitosti si všimnu jedné zajímavé, ale nepochopitelné věci... Aly i Emil si myjí hlavu. Pěnu z vlasů berou do dlaní a vyplachují si jí ústa...! Prý je to zde normální! No děkuji pěkně. Možná jsem konzervativní, ale raději zůstanu u osvědčené zubní pasty.
    Na nádraží vyrážíme už v jedenáct hodin, neboť kluci chtějí jít s námi a déle už prý na ulici nesmí. Nerozumím sice přesně proč, ale opět se to točí okolo Egyptské policie! No proč jim neudělat tu poslední radost. Oba doufáme, že opustíme Srdce arabského světa, jak je tato metropole nazývána, naposledy, takže rozloučení musí proběhnout.
    Na stanici vyhledáme vlak, rozloučíme se a nastupujeme. Třetí třídu dobře známe - v té bychom asi tu chladnou noc nepřežili. Jdeme do dvojky. Je sice na úrovni naší tak čtyřky - pětky, ale nejsou zde díry v podlaze a hlavně zde nechybí všechna okna - jen některá. Než zalezeme do péřových spacáčků, jdu ještě na WC... No to je šok! Záchod je jen díra v podlaze. Okénko je oproti ostatním níže a samozřejmě chybí! Nevím, zda je to skutečně WC, či spíše primitivní peep-show pro početné obecenstvo na peronech. Arabská kultura nemá obdoby. Nejednou se z těch všech zvyků a běžností zvedá žaludek.
    Vlak do Alexandrie stojí šest liber a příplatek za druhou třídu pět. Né, že by to bylo mnoho, ale je to určitý nepoměr. Rozhodně není dvojka o pět liber lepší než trojka. Ale dost úvah o Egyptské dráze. Rychle do spacáku. Sice s hodinovým zpožděním, ale konečně odjíždíme! Čeká nás celá noc ve vlaku a naprosto neznámé třímilionové město...