Gaziantepem nabuzenou atmosféru vystřídá realita. Právě zjišťujeme, že nás, kvůli tomu chaosu a neobyčejné schopnosti tureckých obchodníků bleskově využít situace, vyšla cesta do Kilisu zbytečně o 10 dolarů dráž a to nám autobus platil s největší pravděpodobností navíc i Özgir. Je marné teď chtít něco zpátky. Můžeme být rádi, že nás nakonec řidič odveze z Kilisu ještě do Öncüpinaru (Endžipinaru), tedy až na hranici.
    Čeká nás, jak je to v těchto arabských končinách obvyklé, až příliš přísná kontrola zavazadel. Všechno z báglu musí ven. Hrozné zdržování! Už nikdy nenarovnáte zpátky do batohu vše, co tam před tím bylo. Po druhé se to nikdy nevejde! Odcházíme s igelitovými taškami...
    Nálada poněkud opadá, kéž by nám zastavilo alespoň nějaké auto, abychom nemuseli daleko pěšky. Je tma a nic nejezdí. Snažím se Oldu seznámit s tím, co mi je známé o té nechvalně proslulé nevyzpytatelné arabské mentalitě. V zásadě bych Araby rozdělil do dvou skupin. Ta první - horší, jsou ti ze zaostalejších zemí, ti kteří většinou za celý svůj život nepřekročili hranice islámského světa, ti kterým by se dalo celkem výstižně říkat prasata. Bohužel k nim patří i Sýrie. Druhá skupina jsou obyvatelé vyspělých států, jako například Kuvajtu, Saúdské Arábie, či Spojených Arabských Emirátů. Jsou to lidé, kteří sice ctí islám, ale zároveň objevili i moderní způsob života. Jsou to často takoví, kteří by nedělali nic podřadnějšího úrovni kupříkladu policisty. Ostatní práce vykonávají vesměs cizinci přijíždějící z Číny, Filipín a podobně. Jedním z prvních postřehnutelných rozdílů je na jedné straně neskutečný bordel v ulicích a až neevropská čistota na straně druhé. Zde v Sýrii je každému hned jasné, kam se dostal. Policisti, vojáci, celníci - všichni špinaví. Civilisté v ještě ušmudlanějších arabských oblecích, podobných nočním košilím. Většina silnic v dezolátním až velmi dezolátním stavu. Díra na díře... řidiči v těchto krajích stopařům neradi zastavují. Zabrzdí jedině pro peníze, nebo díky své nezkrotné zvědavosti a naší evropské, zde exotické, tváři.
    Máme štěstí, hned první světla auta , vycházející ze tmou zahalené silnice, jsou naše. Dostáváme se alespoň do A'záz (A záz). Je noc, ale domorodci sedí stále venku před (nealko-) hospodami, obchůdky, u vozíků svých oslů a krav a není jeden, který by na nás alespoň jediným slovíčkem nepokřikoval. Zatím nám to ještě nevadí, vždyť jsme tady teprve první den. Na nervy to poleze až tak pozítří. U nikoho se nezastavujeme, neboť není jednoduché zdarma se zbavit party arabat. Pokračujeme dále na jih. Cesta je osvětlená, přesto však musíme dávat dobrý pozor na dráty vysokého napětí lemujícího kdysi snad chodník. Elektrická síť je zřejmě dost stará, protože zde padá vedení až do výše ramen. Určitě by bylo nepříjemné zamotat se do jednoho z těch nižších drátů...
    Vyhlížíme pomalu nějaké relativně čisté a zapadlé místo k spánku, ale tu se nám najednou povede zastavit vůz jedoucí do Allepa (Alepa). Jenže, co v noci v dvoumilionovém městě, které navíc neznáme...?! No třeba pojede vlak a vůbec určitě bude lepší jet, dokud máme čím a dokud je to zadarmo.
    Hodiny ukazují půl osmé a my jsme na místě. Před námi leží Allepo - obrovské chaotické arabské mraveniště, místními obyvateli nazývané Halab. Cesta na nádraží je poněkud komplikovaná a vzhledem k tomu, že nás každý posila jinam, protahuje se až téměř na čtyři hodiny chůze. Je to sice nepříjemné, ale na druhou stranu alespoň to rychleji uteče. Nevím proč jsou odjezdy vlaků v druhém největším syrském městě psány jen arabsky, nicméně vlak do Damašku odjíždí údajně až ráno v osm. Lehneme si tedy v nádražní hale, s tím, že se musíme zavčasu vzbudit.... Už v jednu hodinu nás však předběhl nějaký policista. Vysvětluje, že mu nevadí naše nocováni v těchto prostorách, ale jestli prý náhodou nechceme jet do hlavního města, souprava už stojí u nástupiště. „Tím líp, jen aby to byla pravda...“, podotkl Olda, ale vlak tam skutečně stál a během deseti minut dokonce i odjel. Byly to vagóny typu poolmen a světe div se, docela čisté a pohodlné. Jen některá okna byla prostřílená, což ovšem v tom vedru nemohlo vadit. Až do rána nám dělali společnost tři velice rozumní kluci, kteří již zakusili práci v Německu a Francii, takže to byli první a jedni z mála, jež ovládali nějaký cizí jazyk. Celou noc jsme se bavili o Sýrii, dostávali jsme vysvětlení, kde se právě nacházíme, až se ozvalo : „Teď přijíždíme do Damašku...“. Vystrčili jsme hlavy z okna a asi jsme si ani nedovedli představit něco takového, co tam venku bylo. Nějaké zahrádky, nebo cosi podobného oploceného různým odpadem zastrkaným mezi kůly. Dveře z aut, střechy, prorezlé plechy, pneumatiky, skla, zkrátka všechno, co bylo zrovna po ruce...
    Tak takhle vypadá nejstarší hlavní město na světě...?! Město jemuž kdysi říkali Město vůní, Dům vláhy nebo dokonce Perla Orientu... Dnes, 13.10. 1994, nám tyto důvěrné názvy připadají přinejmenším naivní, ale dnes již také Damašek neslouží jako veledůležitá zastávka velbloudích karavan a navíc od těchto pojmenování uplynuly již téměř čtyři tisíciletí...
    Je to pro nás sice překvapující, ale daleko nepříjemnější záležitosti nás v tuto chvíli teprve čekaly. Autobusem snad hromadné dopravy jsme se přesunuli na nádraží, z něhož odjíždí vlaky na jih. Cesta to byla opravdu hrozná a úmorná, mohla by být praktikována klidně za trest. Sám jsem nevěřil, že se nám povede opustit vůz dříve než na konečné, ale kupodivu jsme byli vystoupeni přesně... Bylo nutné se zeptat, kde se stanice nachází, neboť žádná budova se nezdála být tím, co hledáme. Na otázku v angličtině nikdo nereagoval a tak nezbylo než to zkusit arabsky. Zastavil jsem prvního okolojdoucího a pokoušel štěstí se slovy „makhatta qitár“ (machata kitár), což by mělo znamenat něco jako zastávka vlaku. Ale marná sláva arabská výslovnost se ani zdaleka nepodobá té naší. Arabština se vyslovuje hrdlem, takže to vypadá, jakoby dotyčný nemohl popadnout dech... Zkoušel jsem tedy dále tato dvě slůvka různými způsoby s důrazem na to aby zněla co nejhrdelněji a opravdu to asi po desátém pokusu vyšlo. Chodec pochopil, co vlastně chci a ukázal, že stojíme přímo před nádražím.
    Otevřeli jsme dveře a vešli. Jedno z hlavních damašských nádraží, mimochodem menší než ledasjaká naše vesnická stanice, úplně vylidněné... Jízdní řád pouze v místní řeči a prázdné koleje... Po několika minutách bádání, jsme zjistili, že vlak do Ammánu jede až v neděli, což je za čtyři dny! „Tak dlouho tady čekat nebudeme, 'dyť to není tak daleko - koupíme jordánský víza a těch sto padesát kilometrů pojedeme stopem...!“ Je rozhodnuto.
    Jdeme tedy, raději pěšky, na Velvyslanectví Jordánského království. Procházíme napříč syrskou metropolí, ležící pod horou Qásiyún (Kásijún) a ač chceme, nedokážeme si ani představit, jak to tu mohlo vypadat, když byl ještě Damašek Perlou Orientu. Údajně ho dobývali nejrůznější výpravy, ale Damašek stále odolával až do roku 1400, kdy ho vyplenili Mongolové v čele s Timurem, z čehož se prý nevzpamatoval ani za půl století... Jak to tak však pozoruji, myslím, že se z toho zcela nevzpamatoval ani za bezmála 600 let. Timur dal Damašku zřejmě takovou ránu, že už nikdy nebude tou Perlou Orientu, kterou kdysi býval. Napadá mě jen, zdali by nebylo náhodou lepší, kdyby se v tom dnešním bordelu zase objevil nějaký ten Timur a udělal rázná opatření, aby zde mohli začít od začátku a vystříhat se chyb, kterých do dnes jistě nebylo málo. Možná by se jim tentokrát již podařil lepší Damašek... nebo, že by přímo Perla Orientu? Kdo ví. Dějiny se zde očividně podepsali, a tak radši rychle pro víza a ještě rychleji odsud.
    Chvíli po poledni máme za svých dvakrát 500 syrských liber víza v pasech. Můžeme pokračovat v cestě. Dle rady, se pokoušíme zastavit taxík, jemuž by se nám povedlo vysvětlit náš záměr - odjet za město, směr „Urdún“ (= Jordánsko). Hned první řidič souhlasí a kývá, jako že ví o co jde a tak se, opět dle rady,dohodneme na ceně za tuto službu. 50 liber, to není tak moc, zabouchneme dveře a jedem. Po deseti minutách stojíme před autobusovým nádražím, prý jsme na místě... Zdá se, že jsme narazili na debila, což tady není opravdu žádná zvláštnost. Ale nepředbíhejme, možná se jen spletl, sám shání chodce, kteří by byli schopni mluvit anglicky... Našel. Dva mladí kluci mu tlumočí naše přání. Znovu odjíždíme a znovu na autobusák. Teď však na jiném konci Damašku. ...nespletl se, je to debil... Další a další mu překládají naše jednoduché přání, jenže my už projeli čtyři autobusáky... „Teď už snad chytil stopu, jedem ňák daleko...“, říkám Oldovi, ale moc tomu nevěřím, protože jsme spoustu míst projeli již vícekrát. Podle jízdy se zdá, že je tenhle pán ve městě, jemuž je zvyklý říkat Dimashq ash Shám (Dimašk Šám), poprvé, ale to se fakt jen zdá. Náhlé otočení směru a cesta zpátky přes celou tuhle skoro třímilionovou aglomeraci se záhy vysvětluje – jel vyzvednout děti ze školy... „teď je určitě poveze domu!?“, podotkl Olda a měl pravdu...
Děti jsou doma, ovšem nyní je na řadě nějaká velmi letitá stařena. Skoro bych řekl, že před rozsypáním. Naštěstí je celá zabalená do těch ohavných islámských hadrů a co lépe, nejede daleko, takže opět přichází řada na nás. Pokračujeme dál. Blížíme se k místu, kde jame v poledne nastupovali, ale nezastavujeme, ubíráme se ulicemi k jihu.
Konečně jsme po čtyřech hodinách skoro tam, kde jsme chtěli být. Zdálo by se, že se teď řidič omluví za to trapné nedorozumění, vzdá se svých padesáti liber, pokývne hlavou a rychle odjede, aby to již bylo za ním... ale kdepak, vždyť je to Arab a navíc jeden z těch nejstupidnějších. Bez sebemenšího studu si řekl o 500 a určitě nepochyboval, že je dostane. Bohužel...! Okamžitě se rozpoutala hádka a okamžitě se k nám také seběhlo dalších asi 10 čumilů, kteří se v zápětí svévolně, nicméně jednohlasně, prohlásili soudci našeho sporu. Ani jeden neovládá jiný jazyk., než ten, který našemu uchu tolik připomíná dávícího se člověka. Překřikujíc se, nám ve své mateřštině vysvětlují, že má taxíkář pravdu a že mu tedy musíme těch 500 liber zaplatit. Né že bychom jim snad něco rozuměli, ale pravdu má přece vždycky Arab, vždyť Alláh by to ani jinak nedopustil... A navíc Evropan musí mít tolik, že je pro něj tato suma zanedbatelnou částkou. Omyl! Tentokrát se hoši spletli. Jejich Alláh mě vůbec nezajímá - ten mě autem nevezl a peníze nám z kapes také rozhodně netečou. (Naopak.) Hádka tedy tímto nekončí. Nejlepší by bylo dát mu jen tu padesátku, sebrat se a jít, ale jednak mám jen stovku (celou) a jednak stále vedou na počet zainteresovaných asi 11:2. Míchaj se do toho další, kteří ani nemohou tušit, o čem je řeč. Musíme to rychle ukončit, než se na nás sesype celá vesnice. „Nedá se nic dělat, zkusíme jak moc blbý 'sou..., i když nás to výjde dráž...“, povídám Oldovi a vytahuji peněženku. Najednou všichni ztichli. Určitě si myslí, že nás přesvědčili. Podávám řidiči stovku a ukazuji, že víc nemáme... Chvíle klidu a napětí, co bude dál. Stačí - nestačí... Čekáme... Následuje hrozný rámus a jistě ta nejsprostější slova, jimiž arabština disponuje. Taxík se vrací do Damašku a dobrovolný sněm se rozchází. Jsou totálně blbí, ani je nenapadlo, že by nějaké peníze mohl mít také Olda!
    Sice jsme ušetřili nějaký ten dolar, sice jsme tento soud vyhráli, ale je to opravdu výhra?! Vždyť touhle dobou už jsme tady mohli být dávno i pěšky... A zadarmo! Další naprosto zbytečně vyhozené peníze! Ne, to není výhra, to není ani prohra, to je jedna z tváří arabského světa...