Konečně jsme v Dar'á (Dar á) - posledním syrském městě. „Vyměníme libry na dináry, pošleme pohledy a padáme...!“, dohadujeme se zdánlivě na velice jednoduchém plánu. Proč zdánlivě? Protože nejsme v Evropě. Ještě stále v Sýrii. V bance nám řekli, že se dneska, peníze nesměnují - až zítra. A na poště se dnes vyřizují pouze telefony, pohledy můžeme poslat až ráno.
    Bude lepši tady tu jednu noc vydržet nebo pokračovat do Jordánska? Jaké vlastně Jordánsko je? Jak to tam vypadá? Je tam stejný bordel jako v Sýrii? Nevíme vlastně vůbec nic. Jordánské velvyslanectví u nás není a literaturu nebo mapy je rovněž nemožné sehnat. Nikdy jsem v Jordánsku nebyl a tak vím jen, že je to Hášimovské království, kde je králem bývalý válečný pilot Husajn II., že je velká část země okupována Izraelem, hlavní město se jmenuje Ammán a jediný přístav AI Aqabah (Akaba)... Chceme za každou cenu pryč ze Sýrie, ale nebude to ještě horší, až překročíme hranici?
    Nedá se svítit, stejně tam musíme! A dřív nebo dýl...?! Jdeme! Máme obavy z hraniční kontroly, jelikož se nám právě dvakrát nechce obracet batohy na ruby a pak zase všechno rovnat zpět. Ale vše probíhá až neskutečně dobře, přestože jsou zde v řadě po 200 až 500ti metrech asi čtyři různé kontroly. Procházíme poslední a i tady stačí jen pas...!?!
    Jdeme pěšky pustou noční silnicí vedoucí mezi stromy a ani si neuvědomujeme, že jsme vlastně ještě neprošli jordánské celní prostory. Netrpělivě čekáme až se objeví první známky civilizace a my si budeme moci udělat alespoň nástin o tom, jak bude vypadat toto královské území, když znenadání z lesa vyskočí dvě postavy... Tmavá pleť, obličeje od hlíny a bláta, rozčepýřené vlasy, na čele kus hadru imitujícího čelenku, špinavý roztrhaný vaťák, rozervané kalhoty a zablácené kanady... Oba v rukách pevně svírají samopal. Jsme dost vystrašení, vždyť nedaleko odsud jsou časté nejrůznější boje a přestřelky, vždyť právě tady působí nejdivnější arabské a palestinské legální i ilegální skupiny a organizace. Kdo jsou ti dva? ...lupiči, nacionalističtí osvobozenci, nebo jen nějací hraniční loupežníci? Jeden si evidentně hraje na Ramba, druhý vypadá spíše jako Nikola Šuhaj. Cosi povídají a stále pevně drží své, na nás namířené, zbraně. Zmáčknou nebo nezmáčknou? Asi né, vždyť se k nám zatím nechovají nijak špatně. Ani nás nemlátí, ani nekopou, dokonce na nás ani nekřičí. Jen nás vedou zpátky odkud jsme přišli...!?!
    Jsme opět u té poslední závory. Vše se vysvětluje - přes tuto hranici se nesmí chodit pěšky a ti dva jsou něco jako pohraniční stráž, čekáme tedy na nějaký odvoz. Provoz není zrovna nijak veliký a tak jsme rádi, že nás bere hned první auto, které projíždí. Je to luxusní Chevrolet a v něm dva Jordánci. Normálně oblečení a mluví anglicky. Míříme k jordánské kontrole, která je vzdálená asi dva kilometry.
    Téměř nechápeme, kam jsme se to dostali. Všude vzorový pořádek, všechny budovy moderní, skoro každý mluví anglicky, nikdo nenosí arabské "noční košile", nikde v dohledu žádná polorozpadlá chýše a již na přechodu směnárna i občerstvení a obojí otevřené i teď v noci. Kontrola je vyloženě formalitou, což v ostatních arabských končinách nebývá zvykem.
    Za půl hodiny máme být u auta a tak jdeme vyměnit nějaké peníze. Nemáme ani potuchy o kurzu, takže se znovu vracím, když za pět dolarů dostávám jen tři a půl dináru. Ale skutečně je jordánská měna větší než americká. Ve směnárně nás tedy nenatáhli, jak by se mohlo klidně stát například v Sýrii.
    Půl hodina uplynula a my odjíždíme. Teprve teď s námi ti dva Jordánci začínají komunikovat. Jsou poměrně inteligentní a především civilizovaní. Několikrát zastavujeme a oni nakupují různé jídlo a pití. Je šokující, že jsou Arabi a přitom nikdy nezapomenou koupit i nám. Povídáme si a zíráme kolem sebe. Jordánsko se zdá být vyspělým a bohatým státem. Na silnicích jsou vidět jen robustní americká auta, vozovka je značena odrazovými sklíčky, tak jak to známe jen z filmů. Podél cesty stojí novodobé překrásně osvícené obchůdky a domy, žádné „historické ruiny“, které jsme vídali ještě dnes ráno. Chybí chaos v silničním provozu, díry, které by nekompromisně ničily automobily. Příkladný, až nekřesťanský pořádek. Žádný zápach po neodváženém odpadu, neudržovaném domácím zvířectvu, či po léta nemytých lidech. Přejetím jedné pomyslné čáry jsme se zkrátka dostali do diametrálně odlišného světa. Pan král se zřejmě stará o svůj revír skvěle.
    Zatímco se kocháme tím, co z nocí utopené krajiny poodhaluje pouliční osvětlení a reflektory černého Chevroletu, řidič zastavuje vozidlo a jeho kolega mizí ve své přepychové vile. Do Ammánu už nám chybí jen pár kilometrů a tak začínáme uvažovat, co budeme dělat teď o půlnoci v hlavním městě. Chtěli bychom se tady trochu porozhlédnout, ale na nějakou túru jsme příliš unavení a tak vítáme nabídnutou okružní jízdu.
    Ammán, jehož území bylo osídleno již dávno v prehistorických dobách, území jež se podle někdejšího egyptského vládce Ptolemaia II., přezdívaného Philadelphos (bratrsky milující), kdysi honosilo názvem Philadelphia, není ani dnes až tak velkým městem, jak by se na metropoli slušelo. Nemá ani milion obyvatel, neleží ani u moře, ani na žádné velké řece, nepatří ani mezi turisty často navštěvovaná místa, ani mezi prázdninová letoviska, avšak žádná z těchto skutečností mu neubírá na kráse - ba právě naopak. Ammán není situován na rovné ploše, jako drtivá většina ostatních hlavních měst, nýbrž v kopcovitém až hornatém terénu, který svým půvabem dokonale nahrazuje nejen všechny ty Dunaje, Dněpry, Sény a Temže, Brahmapútry, Mekongy, Nily a Nigery, ale také všechna moře a jezera. Je v tak netypickém prostředí, že je to až k nevíře. Ulice, ač se často prudce svažují a opět prudce vystupují, jsou posety velmi moderními kamennými, ale i cihlovými stavbičkami a kolosy, které jsou teď v noci tak bohatě a nádherně osvíceny až zrak přechází. Neviděli jsme sice během této dvouhodinové jízdy možná ani polovinu tváře Ammánu, nebyli jsme vlastně ani přímo v centru, ale rozhodně to, čím jsme projížděli, je jedno z nejkrásnějších hlavních měst, které jsem kdy navštívil.
    Jsme vysazeni na autobusovém nádraží, které je zrovna na výpadovce do jižního Jordánska. Vzhledem k pokročilé hodině, Či spíše velmi brzké ranní době a nulovému silničnímu provozu se vydáváme hledat vhodný nocleh. Po půlhodině pěší chůze nám však zastaví nějaké auto - jediné, které zatím jelo! „No co, vyspíme se jinde. Jedem!“, pomyslíme si a nastupujíc házíme bágly na korbu. Nevíme vůbec, jak daleko se dostaneme, protože neznáme absolutně žádná města mezi Ammánem a Akabou a postrádáme mapu tohoto ze čtyř pětin pouštního státečku, jehož jedinou nevysychající řekou je Jordán. Musíme dávat pozor na ukazatele, které jasně signalizují náš směr. Výhodou zdejšího značení jsou velice přehledné a srozumitelné nápisy v latince, což je sice i v Sýrii, ale tam jsou anglické názvy na značkách většinou tak malé, že k jejich přečtení je nutné přibrzdit. Stále sice kontrolujeme šipky směřující do Akaby, ale vlastně jsme ani nemuseli, neboť nám řidič sám prozíravě zastavil přímo na křižovatce, kde se naše trasy rozcházely.
    Jakmile nasadíme batohy na záda, zastavuje nějaký pick up. Uvnitř sedí, jak jsme později zjistili, tři Palestinci. Lezem i ze zavazadly do otevřeného prostoru za kabinou. Auto uhání kupředu a my opět netušíme, zda jedem blízko, nebo daleko. V kraťasech a tričkách s krátkými rukávy, na kost promrzlí, čekáme až konečně zastavíme a budeme se moci obléknout. Bohužel však jízda trvá poměrně dlouho. Zastavujeme až v motorestu, kam jsme pozváni na kávu. Je taková zima, že by snad naskočila husí kůže i sněhulákovi. Ztuhlé končetinami nás sotva nesou k horkému nápoji z pražených zrníček. Usedáme a rozklepanýma rukama zvedáme své šálky. Chvíli debatujeme o tom, kam vlastně jedem a kam oni nás dovezou a pak už opět k autu. Natahujeme na sebe nejdříve rifle a svetry a až potom skáčeme na vůz. Vyzbrojeni dekami na přikrytí, pozorujeme noční Jordánsko z korby Toyoty.
    Není nám sice žádné teplo, ale už nejsme ani zkroucení mrazem, což nám umožňuje debatu kdy bychom tak mohli být v Egyptě. Dostáváme se právě k tomu, že si hned na Sinaji uděláme krátkou přestávku, když se nám za hlavami ozve děsivá rána... Ze staženého okna trčí lauf nějaké zbraně. Nic nechápajíc se na sebe otáčíme a v duchu se oba ptáme, co se děje. Zvláště pak, když chvíli po výstřelu auto sjíždí ze silnice. Následuje další záblesk a znovu taková rána. Okno se zavírá a jsme zase na vozovce. Toto se opakuje ještě několikrát, až zastavujeme na polní cestě stranou hlavního tahu. Vyzbrojení Palestinci vylézají z auta a omlouvají se za ten rámus. Vyklubali se z nich myslivci. či co. Ráno chtějí jít něco lovit, ale teď jdou spát, takže my můžeme zůstat na autě a taky si chvíli zdřímnout. Je nám to samozřejmě vhod - jsme utahaní a provoz je mizerný.
    Po dvou hodinách spánku jsme vzbuzeni a jdeme stopovat. Vycházející slunce odhaluje nádhernou krajinu hornaté pouště probouzející se do nového krásného dne. Tmavé hnědošedé, místy rudě žíhané skály nehybně stojí jako strážci okolo cesty a písek, ranními paprsky zbarven do nejnetypičtějších sytých barev, jim jako perský koberec leží u nohou. Magicky romantickým jevištěm klikatě, jako čára na zmijím hřbetu, uhání rozpalující se asfaltová silnice směrem k Rudému moři a my v majestátném oranžovobílém nákladním Mercedesu po ní.