V jedné knize profesora Dr. Z. Veselovského Dr.SC jsem objevil následující větu: "Člověk dychtí po poznání, je to nevykořenitelnou lidskou vlastností stejně jako touha po kráse."
     V dnešní době, kdy jsou konečně všem otevřeny hranice naší, donedávna tak uzavřené republiky, kdy politicky nevyhovující nemusí sledovat televizi, aby věděli, jak vypadá Eiffelova věž, expres Hokaido, Niagarské vodopády, či Sahara a kdy je náš, téměř v samém srdci Evropy ležící, státeček bezmála přeplněn bezpočtem cestovních kanceláří, potvrzuje velké procento obyvatel výrok prof. Veselovského i tím, že onu dychtivost po poznání ventiluje právě výjezdy za naši hranici, Myslím jen, že se drtivá většina návštěvníků cizích krajů zbytečně okrádá o hlubší, důkladnější a snad i působivější ukojení své přirozené zvědavosti využíváním výhradně, předem po všech stránkách zabezpečené, organizované turistiky. Nejen, že se člověk cestující tímto způsobem stává abstinentem jakéhokoli nezapomenutelného dobrodružství, ale také omezuje své poznání na to které muzeum, galerii, hrad, zámek, či dokonce pláž nebo obchod, přičemž snad nikdy nepozná nesrovnatelně jiný vesnický život, krásy tamní přírody, ale ani žádné stinné stránky navštívené země. Účastník organizovaného zájezdu se sice vrací plný dojmů, ale jelikož se mohl celou cestu spoléhat na svého průvodce nebo organizátora, pohyboval se vždy jen hustou civilizací a prohlížel pouze skvosty kultury, či architektury, vnímá vše v poněkud zidealizované podobě. Avšak každý stát má i svou druhou - odvrácenou tvář, která je pro utvoření objektivního obrazu neméně důležitá,
     V každém turistickém průvodci se dočtete, jak je kde krásně, jak je teplé moře a svítí sluníčko, jak senzační je která architektonická památka, jaká jsou kde skvělá jídla a množství více i méně užitečných rad. Bohužel jen v málo které publikaci zjistíte také, že si například v pařížském metru musíte dávat pozor na h..., neboť by jste po nich mohli uklouznout a přivodit si tak zranění, nebo aby jste všudypřítomným rumunským žebrákům nedávali ani korunu, byť jejich handicap vypadá sebehůře, neboť dáte-li drobný milodar, změní se tento v podstatě ubožák v nepříjemně vlezlého protivného člověka, který vám bude vysvětlovat, že jste dali málo a že on je zvyklý na papírové s více nulami... O co více těchto informací bude knížka postrádat, o to méně může komukoliv pomoci a stává se tak bezvýznamnou, ne-li zbytečnou. Tyto nevábné postřehy by sice mohli potenciálního turistu a zákazníka cestovky odradit od plánovaného výletu, ale také mohou mnohdy pomoci předejít různým svízelným situacím, nebo alespoň zabránit zděšení nad, na místě zjištěnou realitou a proto bych se v této knize nechtěl vyvarovat ani těchto skutečností (i když mohou být občas ovlivněny subjektivními pocity). Člověk by měl, dle mého názoru, číst před cestou především takovéto zprávy, jelikož zjistí-li, že kupříkladu Bulharsko je ve skutečnosti mnohem lepší než bylo popisováno v nějaké brožuře, je mile překvapen, což je každopádně příjemnější než opak. Situace navíc není nikdy tak horká a jet se dá snad kamkoli, takže kniha překypující zápory nemusí vždy jen rozmlouvat nějaký zájezd, ale je hlavně velmi cenným pomocníkem a rádcem přinejmenším pro ty, kteří cestují na vlastní pěst.
     Neorganizovaná turistika má své neopakovatelné kouzlo, jenž je trochu umocněné i jakýmsi nebezpečím a vedle touhy poznávat je zrovna toto nebezpečí právě tím magnetem pro cesty bez cestovních kanceláří. Jen tak se dá kdykoli a kdekoli zastavit a setrvat dle vlastního uvážení ve městě, vesnici, osadě, či na místě prostém veškeré civilizace. Tato kniha, by měla ukázat, co všechno se může přihodit během jedné takové pouti a jak důležité by mohly být ony, žádnému státu zrovna nelichotící, postřehy. Měla by ukázat některé přednosti, ale i zápory tůry s batohem na ramenech, přiblížit její něčím mimořádnou atmosféru, ukázat, jaké je spoléhat v sebe samého a doufat v náhody. Jak příjemné je vidět život v hliněných příbytcích, posedět s beduíny ve stanu u čaje a ohně, nebo sledovat chod prosté rybářské osady, jak nezapomenutelné je ležení u večerního ohně, ale i vaření na lihovém vařiči, stejně jako pěšky uražených dvacet kilometrů s třiceti kily na zádech, stále do kopce v dešti a za absolutní mlhy. Měla by ukázat alespoň některé slasti a strasti, které i když stojí nejednu nepříjemnost a starost nabízí neopakovatelné zážitky, místy až dobrodružství a skýtá bezmála neomezené možnosti pro tak přirozenou lidskou dychtivost po poznání.