Odpoledne potkáváme nějakého zaměstnance přístavu. Dáváme se do řeči a on nám slibuje pomoc. Okolo osmé se sejdeme zde a uvidíme, co se povedlo zařídit.
    Mezitím jdeme na průzkum města... Na ulici objevujeme reklamní tabuli s nápisem „Marine Works Co.“, že by práce na lodích? Za zkoušku to stojí. Ptáme se tedy, kde najdeme onu firmu. Hned první dotázaný nás ochotně vede. Na místě zjišťujeme, že jde skutečné o práci na lodi, ovšem nabídka platí pouze a výhradně pro Egypťany. Ale tím to ještě nekončí. Náš průvodce je vcelku družný, zve nás do restaurace a dává se do řeči. Jmenuje se Alek. Domluva je obtížná, neboť jeho angličtina je katastrofální. Snad po hodině rozhovoru se mu do anglického jazyka vmísí „samoljot“,.. Cože? „Ty mluvíš rusky?“, ptám se ho. „Da, óčeň chorošó.“, odpovídá... Třicet let pracoval na ruské lodi. Je už jednoduché vysvětlit mu v jaké jsme situaci. Říkám, že se musíme dostat do přístavu, neboť je to naše poslední možnost. Abych svému tvrzení dodal patřičnou váhu, vymýšlím si, že tu náhodou zrovna kotví česká loď a my se tudíž právě na ni musíme dostat. Alek nabízí řešení. Ví o způsobu, jak projít přes bránu... Sám nám opatří formuláře a kolky. Platíme sice deset dolarů, ale je to jediný legální způsob vstupu do přístavu. Chybí už jen zítra ráno dojít do kanceláře přístavní policie a zde podat tuto žádost. Ve chvíli, kdy bude orazítkována, můžeme vstoupit.
    Máme rozjeté hned dvě varianty. Vracíme se na pláž a čekáme na toho přístavního dělníka. Přichází pozdě - až v jedenáct a ke všemu nese špatné zprávy. Přes něj se rozhodně nemáme šanci do přístavu dostat. No co, ještě zítra bude možnost... Nyní jdeme spát. Jeden bezdomovec nám nabídl nocleh uvnitř jeho rybářské loďky. Prostor 2 x 2,5 metru s kulatým dnem není nejlepší, ale venku se spát nedá. Horší, že tu noc musíme vydržet i s tím bezdomovcem. Celou dobu kašle, kýchá, astma ho občas vyhání z podpalubí. Sem tam klečí, sedí, jindy je na čtyřech...
    Po strastiplné noci vyrážíme na přístavní policii. Trvá to celkem dlouho a dopadá to špatně. Razítko nemůžeme dostat. V přístavu nemáme, co dělat, neboť zde kotví vojenská flotila. Co kdybychom viděli armádní lodě, či ponorky, že?! Jistě bychom to někde převyprávěli a Egypt by tak utrpěl těžké ztráty, protože by mohl být snadno napaden... Islám je svým způsobem jako komunismus. Také značně totalitní a také to myšlení se nápadně podobá.
    Nu což, jdeme ke vchodu číslo deset. Pokoušíme se ukecat hlídače na bráně... Opět mu nalhávám, jak je pro nás důležité nalodit se na český koráb, který tu zrovna kotví... Výsledek je stejný, jako vždy... Ale vlastně jsem s úspěchem ani nepočítal. Zkusíme tedy zastavovat námořníky, kteří chodí oběma směry přes bránu. Přímo od přístavu vedou dvě ruské ulice plné nápisů v azbuce a stejně to vypadá i zde. Každý, koho stavím, mluví rusky... Samí Rusi a Ukrajinci. Všechno marné. Nikdo s námi nechce mít nic společného. Ale... Moment... Najednou bránu opouští ... Snad se nemýlím, když říkám, že právě to je Čech jak poleno. Jdu za ním a bez okolků na něj spustím česky... A fakt - je to Čech. Skutečně tady stojí naše loď. On je bohužel malý pán, aby cokoli sám podnikl, ale slibuje, že až se bude, okolo páté, vracet, pokusí se!
    Znovu příjemná zpráva a rozfoukaný ohýnek naděje. Nesmíme na to však spoléhat. Ptáme se dál. Asi po hodině narazím na člověka, kterému řeknu, o co jde a on se z něj vyklube jakýsi přístavní agent. Prý nám pomůže. Zmizí v útrobách portu a zase se vrací. Mluvil s kapitánem té české lodi. Stručně mu sdělil, co od nás slyšel, ale máme mu všechno napsat. Náš dopis osobně doručí!
    To je také slibné. Dneska je nějaká příznivá konstelace... Úterý, 6. prosinec - je to důležité datum naší pouti. Sedáme ke stolku v restauraci a jdeme na ten dopis... ...jenže co napsat? Že nás okradli, když to vlastně není pravda? Nebo popisovat proč a jak jsme se zde ocitli bez peněz? Ten agent určitě řekl, že jsme byli okradeni, vždyť jemu jsme to nalhávali... No snad nám to odpustí... Na začátku jsme tedy byli okradeni, ale jinak vše ostatní souhlasí. Nesmíme nechat nic náhodě - to okradení je působivější.
    Agent odjíždí s dopisem. Nejdřív si však bere naše úplně poslední peníze, tedy 10,25 EL a 100 Kč. Čekáme. Jestli tohle neklapne, jsme namydlení, neboť zůstaneme tentokráte poprvé absolutně bez prostředků. Situace je tak zoufalá, že musíme trochu zariskovat. Vždyť už jsou to pomalu tři měsíce. Probíráme, zdali jsme neudělali hloupost, když tu před námi zastaví taxík. Vystupuje agent a člověk v uniformě České námořní plavby. „Buďte zdrávi, dobrodruzi.“, vítá nás. V tu chvíli se ve mně rozlije teplo, tentokrát to již musí vyjít. Mám z toho takový podivný pocit. Ale příjemný pocit. Pocit štěstí a velké naděje. Připomíná mi to první rande, i když jde o úplně jinou věc. To cítění je podobné. Ale zpět. Zdravíme a představujeme se. Kapitán na mě působí sympatickým dojmem, rozumný férový chlap... Probereme podrobnosti, které se nevešly do dopisu. Možné řešení je nám nabídnuto. Pan kapitán Verner musí nejdříve oficiálně telefonicky prostřednictvím našeho velvyslanectví v Káhiře, ověřit, že nejsme hledaní, že jsme během pobytu v Egyptě nespáchali žádný kriminální čin. Potom musí žádat Českou námořní plavbu v Praze o svolení k našemu nalodění a nakonec ještě americkou firmu z New Orleans, jež má toto plavidlo v pronájmu o povolení k převozu turistů. Když všechno klapne, zbydou už jen formality a bude vyhráno. Zítra ráno v devět hodin se sejdeme na tomto místě a uvidíme, co bude.
    Je to senzace, ale snažíme, se dál. Rozhodně neleníme. Nejprve vyhledáme Aleka - ten rozjel něco podobného s řeckým kapitánem, i když má daleko menší šanci na úspěch. Zakrátko se objeví nějaký chlap a žádá nás o malou službu. Zaveze nás prý do Freeshopu, kde mu nakoupíme nějaký alkohol a on nám za to něco málo dá... No proč ne, vždyť jsme na dně. Jak jsem již řekl, alkohol se zde prodává pouze ve Freeshopech a pouze cizincům. Za nákup alkoholu dostane turista razítko do pasu, aby bylo vše zaznamenáno. Kupujeme bednu Wolkerů a dvě basy Heinekenů. Dohromady 182 dolarů. Vyplňujeme spousty papírů... To je nákup... Ale vyděláváme třicet liber, takže čert vem ty papíry.
    Vracíme se zpět do hospody. Sedí tu Alek i s tím agentem. Oba se totiž znají, což ovšem zjišťujeme až nyní. Nyní se také dozvídáme, že byl agent kapitánem vyzván a požádán, aby nám zajistil hotel, večeři a veškeré nezbytnosti, které nám již dávno chybí.
    Snažíme se vše pořídit co nejlevněji, ale nemáme moc šancí. Alek nás varoval před nesmírnou vyčůraností onoho agenta. Hotel je příšerný, ale i tak stojí dohromady celých dvacet liber! Zato na večeři nás vzal do nějaké lepší jídelny. Fazolové karbanátky... Nic světoborného, ale je to k jídlu. Ještě nezbytnosti a drobnosti. Cigarety, šampon, zubní pasta a prací prášek. Vracíme se.
    V hotelu se dáváme do pořádku. Musíme ze sebe udělat lidi. Teplá sprcha, evropská toaleta, praní, holení... Dnes byl skutečně den D, štěstí se konečně přiklonilo na naši stranu. Kéž by vydrželo i zítra a smálo se na nás dál...