První zářijový den. Čtyři dny volna a pak tři týdny dovolené. Odjezd ovšem již dnes večer. Začátek není nejlepší. Jeden telefon jaksi naboural naše plány. Volno, nevolno, musím ještě na chvíli do práce.. Jedenáctý den v řadě vstávám o půl páté. Jsem tu naprosto zbytečný, ale jsem tu... Začíná snad to vykupování se z úvazku? Původně jsme plánovali jen poslední úpravy na voze a to až před polednem. Ve skutečnosti jsem tu od rána a chvíle se stále protahuje... Domů se dostávám až ve tři hodiny, přičemž v pět mám vyjet! Bleskově balím veškeré náležitosti, ustupuji od původního záměru pořádně se před celonoční jízdou vyspat a vyrážím. Po šesté vyzvedávám Dušana a následuje to, co již mělo být zařízené. Láďa slíbil, že vzhledem k tomu, jak nás zdržel, opatří alespoň nezbytnosti k vozu - základní náhradní díly a vše, co bude třeba. Nestalo se. Zajistil akorát kanystr a servisní knížku. Večer u benzinové pumpy tedy beru plnou nádrž, ale také nejdůležitější minimum - olej, žárovky, pojistky... Ostatní drobnosti vypouštím. Snad to auto vydrží.
    Zbývá ještě někde vyměnit peníze... Vzhledem k pokročilé hodině nelze příliš vybírat a tak musíme vzít za vděk i Pražské hlavní nádraží a marky po devatenácti, což je až příliš, neboť marka již měsíc - dva klesá. Navíc by se více hodily dolary, které jsou však ještě za vlasy přitaženější.
    Po jedenácté jsme konečně na dálnici a nejhorší, jak doufáme, je za námi. Provoz je slabý, dá se jet skutečně rychle a něco málo času dohnat. Nejednou přetáčím tachometr. Ještě zastávka na kávu a již jsme na Slovensku. Podle 14 dní starých informaci je slovenský benzín lacinější a tak dojíždíme s téměř prázdnou nádrží. Jenže je noc a my sjeli z dálnice. Na Slovensku, jakoby v noci všichni umřeli. Všechny pumpy zavřené. Benzín jsme sehnali až v Senici! Ke všemu o necelé tři koruny dražší než u nás.
    Jedem dále ve směru na Piešťany a Topoľčany. Cesta je úděsná. Dušan už od hranic spí, venku mrholí a na mne dosedá to dlouhodobé nevyspáni. Dal bych si aspoň kafe, jenže není kde. Všechno je zavřené. Minul jsem již asi čtyřicet benzínových stanic - jen dvě měli otevřeno, ovšem bez občerstvení. Bolí mě hlava a nějak se mi začíná rozostřovat pohled před sebou. Jízdní pruhy chvíli splývají a zase se rozbíhají, nevidím na značky. Raději zpomalím, ale dojedu do Partizánského. Hodinu a půl čekám u pumpy, až otevřou. Vypiju horkou kávu a znovu vyrážím.
    Žarnovica, Žiar nad Hronom, Zvolen, Detva, Lučenec... Dušan se probouzí a následuje další pauza v Rimavské Sobotě, Pavlovce, Lenártovce, Kráľ, jsme v Maďarsku. Je to hrozně náročné, nejraději bych zastavil a trochu se prospal, ale chci ještě dnes stihnout ZOO v Miskolci (Miškolc) a Nyíregyháze (Nýreďháza). Když to zvládnu, jsme dále, již časově nevázaní. Nerad bych již v Maďarsku čekal ...do druhého dne na další otvírací hodiny, bude lépe vydržet... Nyíregyháza leží asi 90 km za Mískolcem, takže nakonec stíháme obojí, leč na poslední chvíli. Teď akorát odjet z města, a na vhodném místě zastavit k spánku. Všude je tak fádní krajina a velice čilý ruch, že není možné narazit na klidnou zónu. Znovu na mne jde únava. Už je to asi 900 km. Projíždíme Debrecen. Začínají se mi dělat mžitky před očima. Stále žádný vhodný flek. Pálím jednu od druhé, ale málo platné, najednou nad sebou ztrácím vládu. Nespím, vypínám, jako by mi došly baterie... Ve stodvacetikilometrové rychlosti vjíždím do protisměru... Naštěstí nic nejede a Dušan chytil volant. Musím zastavit... „Já myslel, že chceš předjíždět...“, říká mi, „...najednou jsi zrychlil a vyjel z řady. Kouknu na tebe ty máš otevřené oči a míříš do pole...“. Vypnul jsem, ztěžkla mi noha a přidala plyn, ruce šly do leva... - štěstí, že byl prázdný protisměr.
     Popojedu ještě kousek a definitivně zastavuji před nějakým samostatně stojícím penzionem. Dáme si po dvou dnech první teplé jídlo a mizíme ve spacácích.
    Druhý den vyrážíme poměrně brzy abychom byli co možná nejdříve na rumunské hranici. Ještě cestou probíráme, na co všechno musíme dát pozor. Jedině Rumunsko nahání obavy. Země milionů lapků a žebráků. Zloději zde došli tak daleko, že mají pokaždé nové finty a tudíž není vlastně nikdy možné stoprocentně se předem připravit.Techniky se zkrátka často mění. Rumuni jdou s dobou. Ještě před deseti léty byl velice oblíbeným hák na dlouhém bidle, jímž se z pootevřených oken vlaků umně vytahovala zavazadla. Postupně přestaly být vagóny přeplněné cizinci a tak tato finta přišla vniveč. Obrovsky populární byl trik s novinami. Dokonce tak populární, že se ve velké míře dostal i za hranice, především pak do Maďarska, Bulharska a Jugoslávie. Nehodlám to podrobněji popisovat, vždyť největšího rozkvětu to došlo již kdysi, v tom zlatém období všech veksláků. Dnes je všude velmi hustá, síť bank a směnáren a proto ani tato oblíbená praktika ne plodí kýžené ovoce. Nevadí, Rumun jde s módou. Nic ho nemůže zaskočit. Staré triky střídají nové. Ne snad lepší, ale nové! - Nečekané, takové,jaké si žádá doba. Jediné, co se zdá být nesmrtelné (vynechám-li přepady organizovaných gangů) a téměř neměnné, je stupidní oblbování státními orgány, ale k této záležitosti, jakož i k jiným se ještě dostaneme.
   Hlavně nesmíme od auta dál než na tři metry a i v tom případě musí zůstat na očích! Nikde se nepouštět do řeči s podezřelými lidmi a podezřelí jsou téměř všichni. Platit tak, aby nám pokud možno nemusela být vrácena příliš vysoká částka. Nedávat peníze předem. Nepouštět je z ruky, stejné jako klíče od vozu. Raději zamykat auto, i kdybychom si chtěli jen odskočit. Zkrátka nic nenechat náhodě - být stále ve střehu.
    První komplikace nastávají již na hraničním přechodu. Nutno přiznat, že jde o moji chybu. V tom spěchu při odjezdu jsem si totiž zapomněl vzít potvrzení o zapůjčeni vozu... A pochopitelně jej Rumuni požadují... „Nemáte, tak se vraťte.“, jsou nesmlouvaví. Zkouším to stále dál a dál. Přece teď nepojedu zpátky. „Dones láhev whisky a můžete jet.“, povídá celník. Láhev nemám, ale vida, za jistých okolností by ten papír až tak nechyběl. O to se musím opřít. Jen se nenechat odbýt. „Dobrá, nepustíte mne, jdu za šéfem celnice.“, říkám a odcházím. Vtom přichází další čtyři hraničáři a diskutují se mnou. „What‘s a problem?“. „Hledám šéfa...“,říkám. „Whaťs a problem?“... Znovu vše vysvětluji. Následuje dlouhá debata mezi všemi celníky. Dostávám razítko a auto je mi zapsáno do pasu. Mužem jet.... Nemůžem! Nevrátili mi techničák! Najednou ho nikdo nemá, nikdo ho nemůže najit... Bordeláři! Pro klid svědomí důkladně prohledáváme auto i sebe. Nic. Celníci se šacují... Marně. Prohlídka celnice... Zase žádný efekt. A znovu - auto, já, Dušan, celníci, celnice... Bez výsledku. To je pech! Už semnou hledají jen dva, ostatní to přestalo bavit. Asi po dvou hodinách si jeden z nich znuděně bere noviny. Otvírá stránky a na stůl padá doklad od vozidla... Jedem pryč.
    Zoufale potřebuju natankovat. Benzín tu sice mají, nicméně většinou tak dva druhy. Katastrofální nedostatek především naturalu. Asi 10 km za přechodem mě zastavuje německý řidič. Jestli prý nemám trochu benzínu, aby dojel k první maďarské pumpě. Beze slova ukazuji na zářící, kontrolku na své palubce.Tedy alespoň rozměnit pětisetmarkovku. Nemá menší, odjíždí z Rumunska a má prázdnou nádrž. Když si půjde vyměnit, rozhodně mu nevrátí v markách a ještě ho asi i okradou. Ani se mu moc nedivím, protože je to asi dost pravděpodobné, jenže jestliže mu vyhovím, budu na tom stejně jako on. Na benzín máme zhruba 550 DM, kdyby jsme pětistovku rozměnili, přijedeme do Bulharska jen se samými leiemi. Tedy v lepším případě.. Omlouvám se, ale nemohu sloužit. Němec, zdá se, situaci chápe.
    Na okraji Oradey zastavuji u pumpy a měním sto marek. Zajíždím ke stojanu s nápisem Fara Plumb - Blei Frei, ale ani kapka. Není! Jsme na suchu, už ani nenastartuji Beru aspoň 5 litrů značky Premium. Kličkuji městem od pumpy k pumpě. Asi patnáctým pokusem jsem skutečně, natrefil na natural. Plnou!
    Nehodlám se moc zdržovat v rumunských městech, protože právě tady hrozí největší nebezpečí. Ovšem na červenou zastavit musím. A je to, tady - čističi oken... Jsem celkem překvapen, že tento zvyk přežil těch pět let, nicméně to na situaci nic nemění. Pootevírám okénko, podávám načatou krabičku cigaret a vyrážím na zelenou, Snažím se nezastavovat. Oranžovou projíždím, červenou, která právě skočila taky, a když již svítí, pomalu dojíždím, abych nemusel stát! Na křižovatkách to vychází, problém je jinde... V Rumunsku mají chodci absolutní přednost, to znamená, že mohou kdekoli a kdykoli přecházet cestu. Stále mi někdo zničehožnic, bez rozhlédnutí skáče, pod auto. Brzdy skřípějí nejen mě, každý brzdí na poslední chvíli a chodci jdou dál aniž by hnuli brvou. Hrozné pravidlo, specielně tady!
    Rumunské hory jsou nesrovnatelně bezpečnější a tak zastavujeme až 100 km za Oradeou - vysoko v Karpatech. Jen na chvíli. Hned po kafi pokračujeme. Cesta se vine mezi horskými hřebeny jako had. Zákruta střídá, zákrutu... Jednotlivé úseky mezi dvěma zatáčkami jsou o metry výše nebo níže. Na každém kousku se šourá náklaďák. Za jedním hřebenem mě zastavuje zoufalý řidič s otevřenou kapotou svého vozu. Skočil mi do cesty, tak jsem zastavil. Asi uvařil a chce vodu... Dušan se s ním dává do řeči, ale nejsou schopni se domluvit. Jde ke mně a tak raději zajíždím ke kraji, abych nepřekážel. Mluví německy, takže mu ani já nerozumím. Nevadí, začne anglicky... Chce po mně benzín... „Nemám.“, říkám. Tak prý alespoň rozměnit pětisetmarkovku.... To už tu jednou bylo! Vysvětluji mu situaci. Ovšem teď mám už jen 400 DM. Nevadí, jestli prý mám nějaké leie. Že bych mu dal ty čtyři stovky a k tomu přidal zbytek leií. Raději oželí nějakých padesát marek, než aby ho při výměně obrali o daleko víc. Tlumočím to Dušanovi. Je to asi 70 marek navíc - ty by se na benzín hodily... „Mám mu to vyměnit?“, ptám se. Chvíli se dohadujeme, až se do toho vloží znovu ten šofér... Za chvíli ještě i jeho kolega a stále nás přesvědčují. Mluví jeden přes druhého, každý má jinou nabídku, jiné požadavky a ústupky. Začíná to být příliš chaotické a intenzívní. Ukecávání graduje, až najednou, v několika sekundách, oba mizí se čtyřmi sty marek a já mám v ruce tenký svazek přeložených bankovek... Skloním zrak do dlaní... rumunské leie... startuju a k autu přibíhá z protější strany jakoby cizí člověk – „stopař“... Otravuje, jen aby mě zdržel. Vyrážím honit ty zloděje. Jedu, jak nejrychleji to jde. Samá zatáčka..., brzda, plyn... Vtom, asi po pěti kilometrech Dušan říká, že odjeli na druhou stranu. Otáčím vůz, ale po půlhodině to v beznaději vzdávám.
    Namísto 400 DM máme teď asi 150.000 leií, které, jak zjišťuji mnohem později, jsou většinou staré a neplatné. Výměna bankovek zde probíhá postupně a vlastně se ty nové od socialistických příliš neliší ani kvalitou ani designem, což je v našem případe ovšem stejně úplně jedno. Celkem jsme tedy přišli zhruba o 350 DM. Jít na policii není řešení - ty kradou taky. Hledat je v horách..., vždyť ani nevím, co měli za auto! Leda tady někde přespat, zítra budou na trase určitě znovu. „To nám nepomůže, oni nám peníze nevrátí a my dva je z nich určitě nevymlátíme.“, říká Dušan na můj návrh. Nejhorší je, že má pravdu. Je to hrůza. Že jsem vůbec zastavil, jako bych to tu neznal! V horách to nikdo nečeká tak toho začali využívat. Jediné relativně bezpečné místo již tedy také zapadá do celorumunského konceptu.
    Co dál?! Jsem naštvaný, ale něco musíme vymyslet. Vrátit se, je až ta poslední možnost. Nám peníze zůstali všechny, jen z toho, co bylo stranou na benzín je už pouhých zhruba 200 marek. Probíráme možnosti a nakonec se dohodneme, že zkrátíme trasu na minimum a pojedeme dál, s tím, že si budeme stále odkládat peníze na zpáteční cestu. Nyní ovšem raději co nejrychleji z Rumunska.
    Valíme po trase Cluj Napoca (Kluž Napoka)- Turda – Luduş (Luduš) - Sighişoara (Sigišoara) – Braşov (Brašov)... Rád bych to projel až do Bulharska, jenže padla tma a situace na silnici je hrozná. Mrholí, vozy v protisměru svítí potkávačkami, jako já dálkovými - nic nevidím. Navíc jsme se opět octli v horách a silnice nejsou značené ani odrazkami, ani pruhy. Když míjím protijedoucí auto, sleduji pravou stranu - kde je ještě asfalt a kde již začíná tráva. Padá mlha a já mám za volantem stále větší problémy... Nevidím, kudy vede cesta. Jedu a tu přede mnou vyroste obrovská betonová zeď, zatáčka skoro o tři sta šedesát stupňů! Jedna za druhou! Žádná šipka, žádná odrazka, žádná bílá čára... Většinou ani svodidla... Marná sláva, raději zastavuju v Predealu na parkovišti.
    Noc byla klidná. Ráno jsem doslova okouzlen okolní krajinou. Skutečně nádhera. Dokonce i samotný Predeal je na rumunské poměry vcelku slušné město. Jedem dál a mě tak napadá, co kdybychom někde u pumpy natankovali plnou nádrž a vypařili se bez placení. Né že by to byl nějaký hrdinský čin, to jistě ne, ale částečně by se tak naše ztráta vykompenzovala a musím přiznat, že bych z toho měl asi i dobrý pocit satisfakce... Zastavuji na horském silničním odpočívadle a pro jistotu přelepuji černou izolačkou poznávací značky... Z DCH činím BOH, ze dvou nul pak osmičky. Vypadá to perfektně, ale co s eM-Pé-Zetkou? CZ... Drtivá většina Rumunů postrádá, inteligenci, takže si snad mohu dovolit alespoň OZ?! Celou cestu hledáme příhodnou benzínovou stanici, z níž by se dalo odjet a zmizet, ovšem všechno naráží na zásadní problém - v Rumunsku pumpaři tankují osobně. Čili chtě nechtě, vždy stojí u auta.
    Stále příležitostně po troškách dočerpávám, tedy když náhodou narazíme na natural, ale stále žádná příležitost. Pokračujeme po trase Buşteni (Bušteň)- Ploieşti (Ploješť) - Albeşti (Albešť) - Slobozia – Feteşti (Fetešť). Tady se nám podaří alespoň zdarma překonat kus dálnice vedoucí přes Dunaj. Jedeme skutečně tou nejkratší cestou, tedy i po vedlejších silnicích. Z Cernavodă (Černavoda) do Medgidie (Medgidyja) sice ještě po hlavní, i když jen vnitrostátní, ale zde uhýbáme na Cobadin (Kobadyn) a Negru Vodă (Negru Voda). Cesta je asfaltová, nicméně každým metrem horší a horší. Nějak se vytratilo dopravní značení a Dušan poprvé jako navigátor propadl. Jedeme asi 30 km, pustou krajinou a, vůbec netušíme, kde se právě nacházíme. Konečně po dlouhé době vesnice. Hrůza, konec světa, napadne mě. Po celé ploše hnůj a bláto, všude volně pobíhají zvířata. Kus zapadlé Afriky v Evropě. Natrefili jsme i na lidi. Dva kluci okolo dvaceti let. Nedá se snad ani říci, že by byli ňácí trhani... je to mnohem horši.. Hotoví domorodci! Vsadil bych se, že ze sebe ty rozervané cáry hadrů minimálně tři roky nesvlékli. Špinaví, jakoby i noci trávili s dobytkem na hnoji. Jsou cítit na hony daleko. Ptám se, jak se to tady jmenuje. Krčí rameny – neví (přestože evidentně pochopili mou posunky doprovázenou otázku). Zkouším to dál.“Negru Voda?“ Nic. „Cobadin?“. Zase nic. „Ciobăniţa (Čiobanica)?, Ciocîrlia (Čiokyrlia)?“. Stále nic. S mapou se taktéž nechytám. Asi je to jen barevně počmáraný papír. Pokračuji dál. „Deleni (Deleň)?, Aliman?, Plopeni (Plopeň)?, Viisoara (Vijsoara)?...“. Až Pietreni (Pjetreň) zabírá. Jeden ukazuje tam, druhý zpátky... Je to marné, zkusíme pokračovat. Následuje množství vesnic. Jedna zuboženější než druhá. Žádná škola, ani obchod. Naprosto nic. Jen sem tam trosky zbořené a rozebrané nefunkční socialistické továrny. Vřele doporučuji návštěvu zde, neboť něco ani vzdáleně podobného se nenaskýtá denně. Fakt to stojí za zhlédnutí. Je to zoufalé, ale zajímavé. Není tu otravně kypící turistický ruch (není tu vlastně žádný, natož pak turistický ruch). Depresivní i skličující, smutné i směšné, žalostné i rozhořčující, místo budicí soucit, stejně jako opovržení. Život, jež je odporný, jakož i obdivuhodný. Za komunisty to tu jistě nebylo nic moc, ale snad byl ten bordel alespoň trochu organizovaný.. Fungovala určitě některá z těch rozbořených fabrik, možná zemědělské družstvo a snad i přinejmenším občas základní potraviny. Nyní, již deset let, spolehlivě funguje jen chátrání, přirozený proces, hnití a biologického rozkladu. Zub času a přírodní koloběh.
    Malinko lepší je situace v Cobadinu, ovšem jen skutečně malinko a o to horší je cesta. Nebýt zbytků asfaltu, je to tu jak po lovcích mamutů. 30 - 40 cm hluboké jámy ve „vozovce“, natěsnány na sebe, jako by imitovaly včelí plástve. Je to děsné, ale vzhledem ke spotřebě se snažím sunout co nejplynuleji na dvojku. Zastavovat a rozjíždět se, jak nejméně vůbec lze.
    Tankodrom pokračuje ještě asi 20 km až do Topraisaru (Toprajsar), kde raději najíždím na mezinárodní tah. Trasu jsme si v konečném zúčtování, kvůli bloudění, ani trochu nezkrátili. Naopak, dobrých 30 - 40 km navíc. Ovšem viděli jsme, jak vypadá Svět na svém konci.
    Silnice na hranici je naprosto prázdná, jen občas povoz, pasáček s krávou, nebo osamocený kůň. Stále prší. Míjíme poslední rumunskou benzínovou pumpu - bez naturalu a navíc zavřenou. V nádrži poslední tak tři litry... A v Bulharsku jsou pohonné hmoty tuze drahé... V příhraničí se, s nimi čile kšeftuje. Bulhaři bydlící nedaleko hranice tankují zásadně v Rumunsku. My jsme odsud chtěli odjet jednak a plnou nádrží, ale také s plným kanystrem, abychom Bulharsko přefrčeli a načerpali až v Turecku. Neznám aktuální cenu bulharského benzínu, ale před léty býval rozdíl v poměru zhruba 2:3! Vracet se však 60 km do Constanţy (Konstanca) nemá smysl. Slepíme izolačku s eM-Pé-Zetky a jedem...
    Na přechodu jsme sice jediní, ale vůbec to neznamená, že projedeme během několika minut. Pro začátek třičtvrtěhodinové čekání až se Rumunům bude chtít. A pak už se roztočí jednotlivá, kolečka toho byrokratického kolotoče. 3 DM za dezinfekci auta... Jde jen o poplatek - dezinfekce neexistuje. Zdlouhavé smlouvání ohledně chybějícího potvrzení o půjčení vozu se daří stáhnout pouze na 10 DM - míň ani o haléř. V zápětí bulharské pokračování. 3 DM dezinfekce auta... Na bulharské straně se alespoň projíždí „kaluž“, údajně s dezinfekčním roztokem (takže dešťovka). 15 DM silniční taxa - ta je vypočítána dle nadiktované trasy. Každý řidič obdrží potvrzení o zaplacení tohoto poplatku, na němž je vyznačena trasa odkud - kam. Jak nepraktické. Naštěstí Bulhary nezajímá, čí je vozidlo, a tak si jen vyzvedneme statistickou evidenční kartu a můžeme pokračovat.
    Hned za přechodem je pumpa, jenže jsme bez leva a za marky prý „ňjama“. U dalšího čerpadla v General Toševo je štěstí větší. Za 10 DM deset litrů. K naší velké radosti Bulhaři srovnali ceny benzínu s Rumuny a dnes tak zde vychází litr naturalu dokonce o 1,50 Kč levněji! (To jest asi o 5 Kč na litru méně než u nás). Velmi příjemná zpráva. Jen kdyby takových bylo víc, hned by se lépe cestovalo.