V Sinai Moonu čas ubíhá docela rychle... Polovina listopadu. Jsme přes dva měsíce na cestách a totálně zaseknutí v Egyptě. S přibývajícími problémy se vše stále více a více začíná podobat věčnosti.
    Dnes v noci se opět událo něco nového - sice vytržení že stereotypu, ale ne zrovna dvakrát příjemné. Asi ve tři hodiny začal foukat silný vítr, který každým okamžikem ještě více sílil a sílil. Po chvíli již zvedal písek a drobné předměty. Byl to začátek první písečné bouře „na vlastní kůži“. Písek se různými skulinami dral mezi obě vrstvy stanu a vítr jej prosíval přes moskytiéru dovnitř. Zakrátko byl celý interiér plný jemného prosátého prachu. Všechno zaprášené. Vlasy natuženy. Netrvalo dlouho a vítr již bral i kameny, větve a jiné povalující se předměty. Když byla bouře v plné síle, stan nevydržel. Začaly se ohýbat nosné tyče. Museli jsme je podpírat vlastními zády. Naštěstí to běsnění netrvalo déle než půl druhé hodiny. Jak náhle přišlo, tak i odešlo. Skončilo to, co jsme dosud znali pouze z filmů na exotické téma.
    Vůbec se zde poslední dobou začíná vytrácet ta příšerná jednotvárnost. Pomalu nám odcházejí různé oděvy, takže trávíme dlouhé hodiny zašíváním trik, kalhot, ale bohužel i bot. Začínají dosluhovat. Vlastně by si zasloužily být vyhozené, ale na nové není. Ještě musí přežít. Občas odložíme jehly a nitě, abychom se odreagovali při hře vrhcáby.
    Je pondělí a tak v očekávání odcházíme s Eldawem telefonovat. Nejprve na ambasádu - pochopitelně marně. A poté... Telefony jsou příliš drahé, takže Eldaw uprosí Nogu, aby zavolala ona nám, do restaurace jeho kamaráda... Čekáme, co nového se objeví, čím nás Noga překvapí... No vlastně nás ani nepřekvapila. Máme kontaktovat Mosheho a zjistit, jak se má jeho pozvání. V případě, že jej Moshe nepošle, máme opět v pondělí zavolat, Noga se již stihla spojit s Michal a bude-li třeba, odjedou do Tel Avivu a zařídí vše sami. No zase týden času.
    Vracíme se do Sinai Moonu, kde zatím Fadel chystá nějakou podivnou hostinu. Všechno neuvěřitelně vyšperkoval. Kobercem dokonce zakryl i tu malbu nahé ženy na zdi mezi okny. Sjede se sem místní honorace - snad městská rada, či co. Schyluje se k velké žranici. Postupně přijíždí asi patnáct lidí. Přivezli s sebou hromady jídla a svátečního nádobí. Obrovské stříbrné tácy se prohýbají pod kopci, vynikajícím způsobem upravené rýže a hroudami masa. Nejdříve však samozřejmě hromadná modlitba, ale hned vzápětí hody. O rýži se rozepisovat nehodlám, ale za zmínku jistě stojí velbloudí maso... Chutná trochu jako hovězí, trochu jako skopové a stejně, jako skopové je i náležitě cítit. O to více, že jde o maso pouze ve vodě uvařené. Velblouda bych rozhodně nemusel každý den, jenže tady je masa zoufale málo a tak jsem vděčný za každé sousto živočišné bílkoviny. I když pochází třeba právě z toho hrbatce. Je to velmi příjemné zpestření jídelníčku i našeho zdejšího pobytu. Jen ten nehorázný bordel...! Do tmy pomáháme Fadelovi s úklidem.
    Druhý den, stejně jako třetí voláme Moshemu, avšak telefon je hluchý. Raději se tedy jdeme kochat pouští. Poušť je nádhera. Není to jen moře písku, jsou tu i drobné tvrdé rostlinky, ještěrky, hadi, hmyz, kostry nepřeživších zvířat... Je to tvrdý a drsný biotop, ale má své neopakovatelné kouzlo. ...jaké musí být asi pouštní oázy...?!
    Chodíme se potápět. Procházíme se po pobřeží. Navštěvujeme beduíny i spousty Súdánců v Sinai Staru a Lotusu. Téměř denně jsme ve městě, stále někam telefonujeme. Je to hrozné, co stojí všechny ty telefonní karty. Opět se dostáváme finančně na dno. Vlastně nám již zbývá jen obnos, který máme uschovaný na izraelská víza. Nejhorší je, že nám docházejí již i základní potřeby. Mýdlo, šampon, zubní pasta, žiletky, toaletní papír...
    Týden uplynul a Eldaw znovu volá Nogu. Vysvětluje, že jsme Mosheho nezastihli a že tudíž vše zbývá na ní a Michal. Máme volat opět za čtyři dny - to už by mělo být pozvání doručeno. Eldaw odchází do Tarabeenu (Tarabínu), kde je další velice početná súdánská enkláva a my couráme po Nuweibě. Jdeme se jen tak ze zvědavosti podívat do zdejšího bazaru... Prodavač je sice vydřiduch, nicméně ochotný obchodovat - ochotný od nás odkoupit boty, kalhoty, dokonce i ponožky... Zítra máme vše přinést.
    A opravdu - odkoupil od nás vše, co jsme přinesli, včetně děravých bot. Jenže jen za třicet liber, což není nic moc. Čekali jsme ten obchod lepší! Smlouváme a ukecáváme. Musíme - jsme na tom bídně! Ten bastard je však neoblomný - nepřidá ani za rifle. No co, poradíme si sami... Není to žádný chvályhodný čin, jenže nouze je nouze... Docela jako sprostí kapsáři jsme si vybrali zbytek peněz - ukradli jsme mu dva stříbrné prsteny, které prodával dohromady za sto liber. Budeme je muset někde prodat, abychom měli alespoň na to nezbytné. Samozřejmě nemůžeme prodávat v Nuweibě, budeme s tím muset počkat.
    Začíná být chladno. V Sinai Moonu žádný turista. Obchody se nehýbou a je to znát. Jídla začínají být chudší a i zde chybí spousta věcí. Čistící prostředky, káva, mléko, svíčky... Snažíme se, co nejméně ujídat. Vždyť můžeme být rádi, že jsme tu již takovou dobu zadarmo. Je to stále horší a horší. Již ani ostatní nejí třikrát denně. Je opravdu nouze. Je to trapné, ale musíme občas v obchodě ukrást sušenky, nebo jiné drobnosti, abychom měli alespoň něco v žaludku. Obdobné je to i s mýdlem, toaletním papírem a dalšími nepostradatelnými záležitostmi.
    Den, co den se vše zhoršuje a nakonec musí ještě i Fadel odjet do Káhiry ke strýci, neboť má nějaké rodinné problémy. Něco se děje s jeho matkou, ale on sám zatím neví nic konkrétního. Jsme v Sinai Moonu již měsíc a většinu této doby jsme trávili právě s Fadelem. Teď se musíme rozloučit. A zrovna za takových okolností...