Sotva překročíme hranici, zhluboka si oddychneme, že jsme již v Čechách. Nic to sice nemění na faktu, jaká štreka ještě zbývá a jaká je kosa, ale je to příjemné. Docela to zahřeje. A když né po těle, pak alespoň u srdce.
    Přešlapujeme u silnice a začínáme opět stále více promrzat. Ještě štěstí, že mi Aleš věnoval boty. Jsou mi sice menší, také letní, ale krásně suché. Zanedlouho nám zastavuje nějaký Francouz. Jeho žena je Slovenka, bydlí spolu v Bratislavě, takže mluví obstojně slovensky. Jede jako šílenec. Počasí nic moc a on má na tachometru 150 km/h. Ale o to dříve nás vykládá na Pražském hlavním nádraží.
    Rádi bychom poslední kilometry té strastiplné cesty urazili vlakem, ale kde na něj vzít. Snažím se prodat filmy nebo cigarety. Stačila by nám pouhá stovka. Na obě jízdenky. Jenže tu naší poslední si vzal agent v Alexu... Na hlavním nádraží se nechytám, navíc nám vlak jede z Masaryčky... Jdeme tam.
    Olda má dnes jednu ze svých horších nálad, takže zatímco já běhám po Praze, on sedí v čekárně a je mu všechno jedno. Všichni na mně civí, jakobych spadl z Marsu. Určitě si říkají, že již dlouho neviděli takového otužilce, ale kdyby si vůbec dokázali představit, jaká mi je zima...! Jdu ke Kotvě a proběhnu okolí, ale neprodal jsem nic, ani těch deset francouzských franků - v bance drobné nechtějí. Musím se trochu ohřát, tak jdu zpět za Oldou, aby šel teď shánět on. Ale ani to s ním nehne! No jdu znovu sám. Proběhnu to do Jindřišské, pak na Pěší zónu a jediné, čeho docílím, že prodám alespoň ty franky. Je to za rovných padesát, ovšem z toho je třicet korun poplatek, takže mám ubohou dvacku.
    Vracím se znovu, říkám Oldovi, že jsem prodal desetifrank a že na svoji jízdenku už mám... Najednou se začíná starat i on. Vydrží však jen do té doby, než zjistí, že nemám padesátku, ale jen dvacku. Zbývá nám pětadvacet minut do odjezdu. Běžím ještě do stánku prodat cigarety, ale prodavač nekouří a nekolkované nesmí na pult. Kupuje však ode mně dva filmy za 80 Kč. To nám stačí přesně na cestu...
    Je příjemné teplo, jsme rádi, že sedíme uvnitř. Ubíhají poslední minuty naší túry. Ani se moc nebavíme, každý spíše přemýšlí o svém. Blížíme se k Děčínu. Olda vystupuje a mě čeká ještě posledních padesát kilometrů. Už se těším domů. Až uvidím po té dlouhé době všechny blízké. Až si dám řízek, kuře, uzené, klobásu, párek, svíčkovou, knedlíky, rohlíky, cukroví...
    Chtěl jsem se původně vrátit mnohem později a jedu již teď, po třech měsících. Nikdo mě nečeká. Nikdo neví, že se vracím. Nikdo nevěděl o našich problémech. Nemohl jsem doma působit paniku, takže jsem na pohledy psal, jak se máme dobře. A najednou se objevím ve dveřích. Vracím se zrovna před Vánoci - 15. prosince. Pro nikoho nemám žádný dárek, nikdo nemá nic pro mne! Vezu si jen nekřesťanský dluh. Doma budu téměř bez peněz a bez práce... A budu muset vracet plavbě... Všechno má své plus i minus.
    Strašně rád se vracím domů. Těším se na rodinu i na své zvířectvo, na teplou vanu, na televizi, na kafe ze svého hrníčku, na spánek v teple své postýlky. Čím blíž jsem k domovu, tím je to silnější.
    Nedopadlo to nejlépe, ale vždyť už to špatně i začalo. Odjeli jsme o 100 dolarů lehčí (to je přesně tolik, kolik stačí dvěma lidem na cestu z Egypta domů přes Jordánsko, Sýrii, Turecko atd. Olda si jel pouze vydělat peníze, s tím že se bez milionu nevrátí, i kdyby mu to trvalo deset let. Nasekali jsme spoustu chyb. Často jsme se hádali, místo abychom si sedli a vše si v naprostém klidu vysvětlili. Ale na druhou stranu jsme si dokázali, co všechno jsme schopni zvládnout, přes co jsme schopni se přenést. Je to obrovská životní zkušenost. Zdokonalil jsem jazyky, zjistil spoustu nových věcí a poznatků, viděl jsem kus světa v jeho obou tvářích. Prožili jsme si své peklo, ale také jsme se odreagovali, zažili jsme i legraci a mnohé skutečně krásné okamžiky. Odnaučil jsem Oldu také a doufám na furt, mávat všude okolo sebe dolary a dělat ze sebe milionáře. Psychicky jsme si odpočinuli od starostí všedního života v České republice.
    Myslím, že nebýt toho nepříliš povzbudivého dluhu, jsem naprosto spokojen, jelikož to přineslo i obrovskou spoustu pozitivního. Člověku to dodá patřičné odvahy a donutí poznat v sobě, co je to pud sebezáchovy. Přemýšlet trochu jinak, leckdy sáhnout až na samé dno svých možností, poznat své schopnosti, postarat se o sebe (a nejen o sebe). Je skutečně množství, řekl bych, duševních hodnot, které takováto cesta v člověku odhalí. Jsem přesvědčen, že mi to dalo opravdu hodně. Vlastně i jiný pohled na život. Jiný způsob chování se k životu. Myslím, že je nesmírně důležité objevit pravé hodnoty života. Zjistit, co vlastně život je. Jedině pozná-li člověk tyto hodnoty, je schopen si dostatečně uvědomit, co od života vlastně očekává. Co je hodnotné, čemu se vyplatí věnovat kolik Času a co je zanedbatelné a nestojí za přehnanou námahu... Taková cesta je ideálním (i když ne jediným) způsobem, jak dojít onoho poznání...
    Vlak pomalu dojíždí. Objevují se známé domy a silnice, lesy a louky. Srdce se opět začíná posouvat do krku. Tep sílí... To je nádhera! Jsem doma. „Buď zdrávo Rybniště, vrátil se Ti z dálky jeden z Tvých sedmi set obyvatel...!“