Jedeme celou noc. Bez spánku a vstoje se blížíme ke Konyi (Konji), až můžeme konečně vystoupit. Ačkoli je Konya (Konja) správním střediskem stejnojmenné provincie, je zde podstatně horší dopravní spojení, než například v našich okresních městech, čekáme čtyři hodiny na vlak, který nás odveze 190 km do Ereğlı (Erejli).
     Přestože je něco po druhé hodině, musíme zde zůstat. Další přípoj se objeví až zítra ráno. "No co, postavíme si stan a aspoň se pořádně vyspíme.", pomyslíme si a rozhodneme se nejprve vyměnit peníze, koupit něco k jídlu a hned potom se oddat odpočinku, abychom dohnali, co jsme zameškali dnešní noc a abychom byli na zítřejší cestu čerství. Jdu se tedy poohlédnout po nějaké bance, zatímco Olda hlídá v nádražní čekárně zavazadla. Bezúspěšně jsem prolítl okolí stanice a tak se vydávám dále po hlavní silnici. Tepna Ereğlı mě dovede až na náměstí, ale nikde ani malá směnárnička. Nedá se nic dělat, vzdávám to. Vracím se.
     Již od centra mě následuje parta, tak patnáctiletých holek. Cosi si šeptají, smějí se, pošťuchují a cestou přibírají další a další. Je jich šest, sedm, deset... Když vcházím do čekárny, stojí na peronu asi čtrnáctičlenná skupina. Vysvětluji Oldovi, jak vypadá blízký terén a ujišťuji ho, že zde není možné nerušené rozbít naše přístřeší. Líčím mu, jak jsem hledal banku, přičemž do dveří stále, střídajíce se, nakukují zvědavá děvčata.
     Na co jsem nepřišel já, napadlo Oldu : "Zeptáme se těch holek, třeba nám něco poraděj'...". Vyjdeme tedy ven. Jakmile chceme tip na nějaké slušné nedaleké místo, vhodné ke stanování, je nám nabídnut nocleh. Můžeme si vybrat dokonce ze třech. Asi bychom nebyli správní Češi, kdybychom hledali luxus a nesáhli po tom, co je nejblíže. Bez dlouhých řečí jsme přivedeni do onoho domu a seznámeni s celou rodinou, čítající snad dvanáct členů. Je nesnadné zapamatovat si několik desítek jmen najednou, tím spíše, že jde o jména cizí - nezvyklá. Proto jsme situaci často řešili jednoduchými českými ekvivalenty a pojmenováními, nebo, i když většinou nechtěně, různými zkomoleninami. Například Saliha, dívenka, jež nám nabídla střechu nad hlavou, si, díky svému více než typickému tureckému nosu, vysloužila přezdívku "Sekyra". Yaşar (Jašar) - její starší bratr, je teď naopak bez většího důvodu "Franta"... Připadá možná trochu podivné, že nikdo proti nové přezdívce neprotestuje a téměř okamžitě na ni,chápajíce nás, slyší, ale kdo ví, jak by asi reagovali, kdyby našim oslovením rozuměli, kdyby věděli, že třeba právě naše sekyra je totéž, co jejich balta...
     Jsme vzájemně představeni a tak nám je vyčleněn pokoj, který se pro dnešek stává jen náš. Úplně to svádí k odpočinku, ale...ale urazili bychom, kdyby jsme nevyslyšeli alespoň některá z množství přání všech těchto lidí a tak kýváme na předložený program. Není možné vyhovět každému a proto se musíme rozdělit. Olda se jde s Frantou a jeho dalšími sourozenci kochat vykopávkami amfor za městem. My procházíme Ereğlı od severu k jihu a od východu na západ. Malé, ale velmi příjemné město sice neskýtá žádné superpamátky, ale i tak, nebo snad právě proto, jsou tu skvělí lidé a v každé ulici je cítit perfektní atmosféra s jakýmsi exotickým nábojem. Míjíme různé obchody a obchůdky, mešitu, hotely, dokonce i dvě banky, které jsem předtím nenašel, až se dostáváme do parku. Konečně lavička... Moje unavené svalstvo si může po dlouhé době trochu oddychnout. Dosedám a ihned jsem zasypán záplavou dotazů. Vzduchem létá jedna otázka za druhou, že nestíhám odpovídat ani na ty, kterým rozumím.
     V Turecku drtivá většina obyvatel vyznává islám a ač je to islám daleko daleko volnější, než v arabských zemích, je to stále ta, na naše poměry značně omezující víra. (V Turecku není islám státním náboženstvím, proto je i podstatný rozdíl mezi Koránem a ústavou). Nemalá procento žen a dívek nosí uvázaný šátek, i když již první turecký prezident Mustafa Kemal, zvaný Atatürk (Atatyrk), zrušil povinné zahalování hlavy a obličeje. Kluci se téměř výhradně přátelí s kluky, děvčata a děvčaty... Konzumace alkoholu je sice legální, nicméně mnohem více regulována, než u nás. Není zde příliš časté chození v páru po ulicích, natož držení se za ruce, či dokonce kolem pasu. Čím menší město, tím poctivější dodržování především společenských pravidel muslimského chování. Alláh daleko více ovládá nejen vesnice a menší městečka, ale rozlišuje též evropskou a asijskou část Turecka. V Rumélii, nazývané také Thrákie, čili evropské části je víra podstatně více ovlivněna evropskými zvyklostmi a proto nejde ani z poloviny o takové odříkáni nebo řízení života jednotlivými body Koránu, jako v Anatólii, tedy části asijské. Ereğlı je příkladným místem přísnějšího tureckého islámu a proto, vědom si nejzákladnějších pravidel tohoto vyznání, snažil jsem se netropit nepříjemnosti rodině, jež nám dnes poskytla azyl. Asi nemusím ani líčit, jakým šokem pro mě bylo, když mě jedna z těch holek chytla cestou zpátky za ruku, nebo když chtěla při odchodu domu pusu... Zaskočila mě, ale nedával jsem na sobě své rozčarování znát. Koneckonců, vždyť u nás to není nic neobvyklého...
     Vrátili jsme se na večeři a poté opět vyšli ven. Tentokrát jen ve čtyřech. Nádherná noc. Ulice zalité tmou, kterou prořezávají jen kužele světel lamp a výloh. Jasná obloha plná hvězd, jimž snad symbolicky vévodí půlměsíc. Usrkávajíc horký čaj, sedíme před restaurací u masivního kovového zdobeného stolu. Jakoby noc vše zpomalila, řeč se nese v ležérním přátelském duchu, nikdo nekřičí přes druhého a všechno je mnohem klidnější něž ve dne. Po hodině se zvedáme a pomalu kráčíme městem. Chodníky jsou prázdné jen já, Olda, Franta, Sekyra a několik málo kolemjdoucích. Zastavujeme se ještě na vynikající tureckou zmrzlinu, která je tak kvalitní a tuhá, že se naprosto nepřirozeně táhne a proto je možné i metr a půl dlouhý vlas této hmoty několika otočeními kornoutku namotat zpět. Téměř každý zdejší zmrzlinář této vlastnosti využívá a s pomocí své zručnosti spojuje nabírání s nejrůznějšími žertovnými kejklemi. Banální záležitost, jakou je prodej zmrzliny, se tak stala v této zemi zajímavým rituálem, který je pro cizince něčím nečekaným a jistě nezapomenutelným. Dojídáme oplatky a míříme zpátky. Najednou na křižovatce před námi zastaví černé auto, otevřou se dveře a ven vyletí moje ctitelka z odpoledne se svou sestrou. Dávno jsem zapomněl na tu pusu při loučení, jenže teď zase běží přímo ke mně... Prohodila cosi turecky, pak ještě něco a už je znovu v autě...? Trochu udivenými pohledy jsme se na sebe s Oldou podívali, pokrčili rameny, ale nikdo z nás neřekl ani slovo. Dorazili jsme "domů" a ještě dlouho si povídali s našimi hoteliéry. Kolem jedné se zhaslo a celý dům ztichl.
     "Máte návštěvu.", vzbudil nás ráno Franta. Pomalu si sice začínáme zvykat nechápat některé situace, avšak i přesto, při pohledu ke dveřím, přeskočí mezi našimi zraky tajemný otazník. Před námi stojí Sekyra a Bahaž, což je mírně počeštěné jméno té mladičké nápadnice. Spánek po dvou dnech se nám zdál být příliš krátký, navzdory tomu však, protírajíc si oči, opouštíme postel. Po ranní hygieně, snídani a půlhodince ping pongu následuje zdlouhavé přemlouvání - všichni chtějí, abychom zůstali déle. Náš vlak jezdí obden takže by se pravděpodobná zdejší návštěva protáhla. Zítra jdou všichni do práce a do školy a my se těšíme k moři... Velice opatrně se snažíme vysvětlit, že, bohužel, musíme v cestě pokračovat. Nakonec nám dá rodina za pravdu a v doprovodu tří nejvěrnějších jdeme na nádraží.
     Máme to akorát, zbývá jen pět minut do odjezdu. Naše batohy a zřejmě i vzezření přitahují pozornost všech okolostojících. Někteří jsou naším chováním na první pohled udiveni, jiní dělají, že nic nevidí, nebo že se jich to netýká. Nezbytné foto a loučení -blesková práce Exakty, podání ruky, přátelské objetí a políbení děvčat... Musíme nastoupit. Franta, Sekyra i Bahaž stále stojí na perónu... Ještě adresy a několik posledních slov... Vlak se rozjíždí. Máváme z okna těm několika zvednutým rukám v davu, ale také dvěma očím jedné ubrečené turecké holky. Její slzy, snad srdečné a nepramenící ze zklamání, dopadají na vyprahlý beton rozpáleného nástupiště. Stanice se ztrácí za obzorem a.život jde dál.... Sbohem Ereğlı.